Posezení s recidivistou

Když jsme vyšli z posilovny, byl už večer. Podle kalendáře to byl již jarní večer, nicméně byla pořádná zima. Vyšli jsme s kamarádem z vyhřáté posilovny do ulic Brna, ten teplotní skok nám moc neprospěl. Byli jsme pořádně unavení a rozhlíželi jsme se po nějaké přátelsky vypadající hospodě. Chladný večer nám nedal moc na výběr, protože jsme na sobě měli jen tenké bundy, díky čemuž jsme zapadli do nejbližší hospody, kterou jsme našli. Bylo v ní kupodivu prázdno, takže jsme se usadili k nejbližšímu stolu a objednali jsme si pivo. Obsluhovala nás celkem příjemná slečna, která neměla nic jiného na práci, neboť jsme byli jediní zákazníci. Pak se otevřely dveře hospody a začala vcházet postava. Kožený kabát, zjizvená tvář a další znaky ukazovaly na to, že s nově příchozím se není radno pustit do křížku. K naší spokojenosti minul náš stůl

 a zamířil k baru.  Ještě chvíli jsme si nerušeně povídali s kamarádem a usrkávali pivo, ale pak nově příchozí zamířil k nám.

„Ahoj, kluci, nemáte cigáro?,“ uvítal nás nově příchozí. Kamarád mu proto nabídl jednu ze svých cigaret. Na to ji ten chlap vzal, utrhl z ní filtr a pak si zapálil.

„Díky, kluci. Víte, mě zrovna pustili,“ pokračoval.

„A jak dlouho jsi seděl?,“ zeptal se ho kamarád.

„Tři roky.“ Bylo to zajímavé zjištění a konverzace pokračovala“

„Za co?“

„Víte kluci, já su strašný loupežník.“ Po těch slovech jsem se začal trochu bát o 30 Korun, které jsem měl v kapse.

„Já se dostanu do každého auta, víte co myslím.“ Tak nějak jsme s kamarádem tušili, co tím myslí. Zaujalo mě, že slovy „víte, co myslím“ zakončoval téměř každou větu. Nicméně to, že se údajně dokáže dostat do každého auta mi přišlo přehnané a moc jsem mu nevěřil, tak jsem se zeptal, jestli se dá nějak oblbnout dálkové odemykání auta (protože mému strýci takhle nedávno vykradli auto). Hned na to začal popisovat, že se to dálkové odemykání dá zmást nějak speciálně upraveným ovladačem na televizi. Technické detaily si již moc nepamatuji, ale bylo zřejmé, že ví, o čem mluví. Začal jsem si uvědomovat, že sedíme u stolu s opravdovým loupežníkem. Loupežník za chvíli objednal další rundu piv i přes naše hlasité protesty (chtěli jsme jít fakt jen na jedno).

            S dalším pivem si dal loupežník i další kamarádovu cigaretu a opět z ní utrhl filtr. Začal být dost upovídaný.

„Víte, to vězení to je jako když se zamknete doma na záchodě a jste tam 3 roky.“ Docela strašná představa.

„A kolik ti vlastně je?“ zeptal jsem se

„Mně je třicet tři. Né počkat, co je teď za měsíc? Březen, jo tak to mi je už třicet čtyři.“

Dále nám vyprávěl, že střídavě sedí ve vězení už od svých patnácti let a že seděl už skoro ve všech vězeních v Česku. Jelikož jediné vězení, které s kamarádem známe, je Pankrác, tak jsme se ho zeptali, jestli seděl i na Pankráci. Odpověděl, že tam seděl tři měsíce. Dále nám vyprávěl, že má někde má tříletého syna, kterého nikdy neviděl a moc by ho chtěl vidět, ale že to nemá povoleno od policie.

„A proč se na to nevykašleš a nežiješ normálně?“, ptali jsme se

„Vždycky, když mě pustí, jdou po mně hned znova. Dneska jsem byl u výslechu. Nemám čas začít žít normálně.“ Bylo nám ho docela líto. Zjistili jsme, že po tom, co si odpykal trest ve vězení, se rozjelo další trestní stíhání z minulosti, které nejspíš také skončí jeho uvězněním.

            Na to nám začal nabízet, že klidně můžeme bydlet v jeho bytě, protože on se do něj stejně nesmí vrátit a za chvíli ho zase zavřou. Samozřejmě jsme tu nabídku odmítli, ale bylo nám ho celkem líto.

            Pak jsme se dozvěděli, proč vlastně dnes přišel do téhle hospody. Zjistili jsme, že mu kuchař zdejšího podniku dluží nějaké peníze, ještě z doby před čtyřmi lety, když byl na svobodě. Čekal v téhle hospodě s námi u stolu, dokud kuchařovi neskončí pracovní doba a pak chtěl z kuchaře ty peníze nějak vymoct. Na to se nám moc čekat nechtělo. Když už chtěl objednat další tři piva, zvedli jsme se s kamarádem, že půjdeme. Nejdříve na nás vyvíjel určitý nátlak ať zůstanem. Nedali jsme se přemluvit a pak začal ten nátlak stupňovat:

 „Kluci, dejte si se mnou ještě pivo, jinak půjdete do krve.“

Nějak se nám podařilo lehce se tomu zasmát a on se taky zasmál, takže to trochu odlehčilo situaci. Ale moc do zpěvu nám nebylo.

„Ne, my jsme si s tebou už dali jedno pivo navíc, ale teď už fakt jdeme.“

„Kdyby jste si se mnou nedali pivo, to by jste mě urazili!“ na tato jeho slova jsme se rozhodli přejít do ofenzívy.

„To ty nás urážíš tím, že nás pořád nutíš do dalšího piva!“ Takovou odpověď nečekal a zamyslel se, čehož jsme využili aby jsme si rychle nahodili bundy a vystřelili ven.

 Vyšli jsme zpět do chladných ulic jarního Brna a směřovali jsme k ubytovně kde bydlíme. Hlavu jsme měli plnou dojmů. Přece jen to bylo poprvé, co jsme si takhle povídali s loupežníkem. Bylo to krátké, ale o to intenzivnější setkání s člověkem, který žije na druhé straně zdi. Ten chlápek (ač jsme si povídali asi hodinu, nepředstavili jsme se jmény) mi trochu připomínal jednoho vězně z filmu Vykoupení z věznice Shawshank, který se dostal na svobodu, ale protože jím ostatní lidé pohrdali, snažil se dostat zpátky do vězení.

            Tito lidé v sobě musí najít obrovskou sílu, aby dokázali odhodit svůj dosavadní život a začali znova. Proto, prosím, pamatujte i na ně ve svých modlitbách.