Přestaňme budovat ty mosty

 Ehm.. zdravím...

tenhle článek bude celkem nudná úvaha...

Nebudeme-li žít tak, jak přemýšlíme, budeme přemýšlet tak, jak žijeme.

To znamená, že pokud nebudeme hledat to, co je správné, budou naše myšlenky (naše přemýšlení) jen stínem a následkem našeho jednání.

Ještě bych dodal, že článek je psán zčásti v 1. osobě proto, že se mi to tak líp psalo a ne proto, že by se článek týkal přímo mě :) )

Přemýšlím tak, jak žiju

Situace 1: Zapálím si cigaretu a pak přemýšlím proč jsem si zapálil. Nepříjdou žádné výčitky a ani žádné negativní myšlenky týkající se cigaret. Neboť tělo se v tu chvíli má dobře a člověku se přemýšlet vůbec nechce. Stačí, když člověka zaměstnává vdechování kouře, vydechování kouře a sklepávání popela.

Když už si člověk začne dělat hlavu z toho, že mu to škodí, dojde k závěru, že to není zas tak škodlivé a že se jen tím jen tak straší a klidně bafá dál. Mezitím se jeho hlava zaplní kouskem prázdnoty, kterou v sobě cigareta nese. Ten kousek prázdnoty zas vytlačí kousek přirozené touhy člověka přemýšlet o tom, co dělá a hledat to, co je dobré. Jinak řečeno - vzniká tím návyk. Po takové padesáté tisícovce vykouřených cigaret je už to prázdné místo v hlavě dost velké a člověk nepřemýšlí skoro o ničem. Jenom občas zauvažuje nad tím, co zrovna dělá (když je to něco hodně moc složitého, třeba integrály) . Pak se může stát, že člověk začne učit děti, jak správně ubalit cigaretu a vůbec mu to nepřijde divné nebo dokonce špatné ( tohle je sice divný příklad, ale nic lepšího mě pro demonstraci nenapadlo :-) ). Je jasné, že jednání bez přemýšlení má většinou špatné následky. V pokročilém stádiu života bez přemýšlení je to s člověkem podobně jako s nějakým tvorem, který napodobuje člověka. Když žijeme bez přemýšlení, začínáme se poněkud podobat zvířatům.

Žiju tak, jak přemýšlím

Situace 2: Když naopak nejprve přemýšlím proč si zapálit a najednou zjistím, že cigaretu chci (později pak už potřebuji), je to spíše obráceně, než v prvém případě. Mám podezření, že něco je špatně, protože tím může dojít k „omezení mojí svobody“.

Člověk podvědomě cítí, že se stává čím dál více otrokem. Otrokem těch malých „SMOKING KILLS“ vojáků z krabičky, kteří se ho pokouší zabít. Záleží jen na něm, kdy si to uvědomí. Pravdu můžeme zarazit pod hladinu našeho vědomí jak hluboko chceme, ale ona stejně jako korková zátka vždy vyplave na hladinu. Ale i když pravda vypluje napovrch, nemáme vyhráno. To je jen začátek války. Zjistíme, že jsme si z cigaret za tu dobu vystavěli a upletli parádní most. Úzký, provazový most nad hlubokou propastí. Most, který vede od svobody k otroctví. Také si uvědomíme, že jsme již před nějakou dobou vykročili na dokončený most a že rychle kráčíme směrem k otroctví. V tu chvíli není lehké zaslechnout svědomí, které na nás křičí, ať se vrátíme zpět. Svědomí totiž bolí. Proto se ho bojíme a děláme co můžem, abychom ho neslyšeli. Když přemůžem strach a vyslechnem svědomí, otevřou se nám oči a spatříme namáhavou cestu zpět. Ke svobodě. Jak těžké je otočit se na tom úzkém mostě o 180 stupňů a vrátit se po mostě zpátky na svobodu, to nemá cenu psát. Pokud se dokážeme vrátit po strastiplné cestě zpátky na pevnou půdu, jsme jednou věcí zklamáni. Most k otroctví, který jsme vystavěli - krásný a o to více hrozivý - zůstal nedotčen. Nemůžeme ho zničit a v myšlenkách se k nám pořád vrací . Po celý zbytek života se po něm budeme moci snadno a rychle vydat zpátky na cestu k otroctví.

Nejlepší obranou proti budování špatných návyků je rozjímání nad naším jednáním. Nezabere to skoro žádný čas (myšlenka je rychlejší než světlo) a čím méně takových mostů vybudujeme, tím lépe se nám bude žít :)  .

Žádný z těch špatných návyků, které obklopují náš kousek svobodné půdy, nepřetrvá věčně. Jednou budou všechny námi zbudované mosty spáleny. Pak budem vděčni sami sobě. Zvláště pokud se budeme nacházet na našem svobodném ostrůvku a ne na některém z hořících mostů.

And they lived happily ever after