Boží Zásah
Byla zrovna nádherná, raně podzimní středa. Vítr rozpohyboval listí a to pak krásně šustilo. Cesta k šalině zářila krásnými podzimními barvami, kteréžto byly navíc podbarvené zapadajícím sluncem. Úplná nádhera pro ty, co měli čas jen tak stát a koukat. Já jsem ho naneštěstí neměl.
Toho času jsem běžel na šalinu, která zrovna přijížděla k zastávce a nevnímal jsem nic jiného než barvu panáka na přechodu, přes který jsem musel přeběhnout. Musel jsem tu šalinu stihnout, abych dojel na fakultu včas na hodinu procesního práva. Panák naštěstí rychle nahodil zelený ohoz a šalinu jsem stihnul.
Vystoupil jsem na zastávce Klusáčkova. Byl jsem spokojen sám se sebou, že tak krásně stíhám. Mrknul jsem na hodiny.
„Výborně, stíhám to akorát!“
pak jsem se zarazil a v duchu jsem si zanadával. Uvědomil jsem si, že mi škola začíná o čtvrt hodiny později, než jsem si myslel. Kvůli svým špatným časovým výpočtům jsem se tak připravil o večeři, což mě hodně naštvalo. Šel jsem pomalým krokem po chodníku a v duchu jsem si vybavoval, zdali není někde poblíž nějaký fastfood. Byl. Ale zjistil jsem, že nemám po kapsách ani měďák. Takže mě čekalo čtvrt hodiny hladového čekání.
Pokračoval jsem pomalým krokem v chůzi a pozoroval jsem lidi. Proudili tam a zpátky a každý spěchal. A pak jsem si všimnul, že podél zdi se sotva vleče takový vetchý stařeček. Bylo mu evidentně zle, protože se co pár kroků opřel o zeď. Přešel jsem kolem něj, stejně jako dav. Prošel jsem kolem něj zdánlivě bez povšimnutí, ale v útrobách mojí hlavy se začala rozpoutávat brutální bitva.
Byla to bitva argumentů. Bylo mi totiž jasné, že ten člověk potřebuje pomoct. Ale z nějakého důvodu se mi vůbec nechtělo mu pomoct. Jak mi předtím nadbývalo těch 15 minut, tak jsem si teď říkal, že to je málo času na to, abych mu pomohl. Napadlo mě spousty dalších argumentů, proč je blbost mu pomoct. Tak třeba:
- „pomůže mu někdo jiný – je tu přece spoustu lidí;
- nemám čas, musím se připravit na hodinu;
- už jsem ho přešel, tak smůla;
- kdyby chtěl pomoct, tak by mi řekl;
- je to jen nějaký bezdomovec;
- nepotřebuje pomoct, jen zkoumá tu zeď u baráku;
- to nějak zvládne i beze mě; nemůžu mu teď nijak pomoct, spěchám;
- nechce moji pomoc; vysměje se mi, když mu budu chtít pomoct;
- ostatní si budou myslet, že jsem divnej;
- nemůžu se zneklidňovat každým člověkem, který potřebuje pomoct nebo z toho zešílím.“
Tohle je jen hrstka z těch argumentů, které mě odrazovaly od nějaké akce a velebily mou pasivitu. Konstrukce argumentů byla logická a pevná. Měl jsem prostě právo na to, abych nedělal nic.
Takže jsem s těmito argumenty naprosto souhlasil a šel jsem po chodníku dál. Přešel jsem přes přechod. Uběhla minuta. A pak to přišlo. Navzdory všem argumentům jsem se začal cítit jako zbabělec. Bylo mi trapně. Zastavil jsem se. Udivilo mě, že při pohledu zpět mé oči mohly v dálce stále vidět toho dědu, jak se opírá o zeď. Byl jen o pár metrů dál, než před minutou.
Přišel další vnitřní boj a přinesl s sebou další argument, z jiného soudku: „Kdyby potřeboval pomoct, Bůh by mi dal nějaké znamení.“ S tímto argumentem jsem naprosto souhlasil a čekal jsem, jestli mi Bůh znamení dá, nebo nedá. Opravdu jsem chvíli čekal na nějaký záhadný mohutný hlas „pomož mu!“. Nebesa však mlčela. Tak jsem si to znamení zkusil upravit trochu mírněji, podle svého - všude kolem mě procházely davy štěbetajících lidí. Řekl jsem si, že pokud někde z okolního davu uslyším jako první slovo „jo“, tak pomůžu a pokud uslyším jako první „ne“, tak nepomůžu. Jednoduché a chytlavé. Byl jsem potěšen svou mazaností, zdánlivě jsem tím celý tento případ svěřil Bohu a čekal jsem na znamení. Po další minutě však nic nepřišlo. A pak mi konečně došlo, co jsem to vlastně dělal s tím Božím znamením. Bylo mi jasné hned od začátku, že ten člověk potřebuje pomoct a že mám 15 minut k dobru. Ale nabalil jsem na tuhle základní věc postupem času takovou hordu argumentů, spekulací a podmínek, že se pod nimi ta základní věc ztratila a přestal jsem ji vidět.
Otočil jsem se a šel jsem zpět. Přišel jsem k tomu dědulovi. Chvíli jsem váhal s oslovením, pak se ale naše pohledy střetly, tak jsem ho oslovil. Jak vyplynulo z našeho rozhovoru, tak potřeboval podepřít, protože nechal doma hůl. Tak jsem ho podpíral cestou domů a povídali jsme si. Ten pán byl smutný, že si ho tolik míjejících studentů nevšimlo, když tak evidentně potřeboval pomoct. Mluvil taky o dnešní uspěchané době. Dával jsem mu zapravdu a v duchu jsem se styděl za svou předchozí váhavost. Ukázalo se, že nebydlel daleko. Poděkoval mi a rozloučili jsme se. Hodinu ve škole jsem stihl přesně. Božím znamením bylo to, že jsem tam byl ve správnou chvíli na správném místě. A měl jsem čas přesně na tu konkrétní věc, protože pak už mi začínala hodina.
taky máte občas tendenci přikrývat svou špatnou činnost nebo nečinnost špičkovými argumenty z útrob vaší hlavy? :-)
tyjooooo, drsny ja bychto asi nedokazala, rekla bych si specham atd. a pak by me to mrzelo ale rekla bbych si vsak mu urcite nekdo pomohl...díky moc za článek, povzbudil, že se to vyplatí pomáhat. :-) dík
Klobouk dolů - fandím :-)
Já šel jednou ráno vyvenčit psa a narazil jsem na mladýho kluka, který seděl v tureckém sedu (vypadal, jako když medituje) uprostřed cesty. Upozorňuju, že to bylo v zimě a že seděl na uježděném sněhu. Nikdo si ho nevšímal, ani můj pes. :-) Hlavou mě šlo, co mám dělat, všímat si, nevšímat si? Ale zeptal jsem se ho, jestli něco nepotřebuje. Neodpověděl, neodpověděl ani podruhé. Bál jsem se, že je tuhej, ale dotknul jsem se ho, zatřásl jsem s ním. Velmi pomalu zvedl hlavu a bylo jasno - nalitej, jako .....
Vzal jsem ho pod křídlo a dovedl ho domů. Trochu opláchnout (asi se pral, protože měl zaschlou krev v obličeji), trochu na záchod :-) a manželka mu dala snídani. Děti se dívali, co se děje, tak jen krátké vysvětlení: "Pán potřebuje pomoc." Vzal jsem auto a odvezl ho do nedaleké vesnice, kde asi bydlel. Tam, kde chtěl vyložit, tam jsem ho vyložil s tím, že už dojde, což už jsem mu začínal věřit.
:-)
Hrozně rád bych mu řekl, že jsem věřící a že ho má Ježíš rád, ale zdálo se mi, že se to nehodí, tak jsem mlčel. Od té doby jsem ho neviděl (ani bych ho nepoznal) a ani nevím, jak se jmenuje.
Potěšilo by mě, kdyby ten kluk, jednou poděkoval Bohu za to, že se ho nějakej neznámej maník ujal v nouzi a kdyby se rozhodl žít v souladu s Boží vůlí, ale to se stává asi málokdy.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.