Malý test

Včera ráno jsem šel na praxi. Bylo škaredě a poprchávalo. Dojel jsem autobusem do Frýdku a vydal jsem se po ulici T.G. Masaryka vzhůru k frýdeckému náměstí. Jedna křižovatka byla celá rozkopaná a byl tam pro chodce postavený takový provizorní dřevěný most. Před ním stála babička s dvěmi berlemi. Evidentně si netroufala přejít po tom mostku sama, tak tam tak nejistě postávala a dívala se na ten most. Já jsem prošel kolem ní. A nic.  Přešel jsem ten mostek a pokračoval jsem dál. Po třiceti metrech jsem si uvědomil, že by nebylo od věci jí pomoct. Proto jsem se otočil, vrátil jsem se a bez váhání jsem se jí optal, zda nepotřebuje pomoct. To víte, že potřebovala. Tak jsem ji podepřel a přešel jsem s ní ten most. Pak jsem jí popřál dobrého dne a šel jsem dál svou cestou.

Celá ta situace mi připomněla jednu velmi podobnou, která se mi před půlrokem přihodila v Brně. Rozdíly byly v tom, že tehdá v Brně bylo hezky a ne škaredě, pomáhal jsem muži a ne ženě, obrátil jsem se po 100 metrech a ne po 30ti. Poslední a nejdůležitější rozdíl byl v tom, že jsem v Brně musel složitě a dlouho přesvědčovat sám sebe o tom, že pán potřebuje pomoc. Včera ve Frýdku mi bylo jasné, že by bylo fajn té paní pomoct a to mi stačilo, abych se obrátil a šel. Připadalo mi to jako takový testík, jestli jsem se od minula polepšil. Zlepšil jsem se o pár metrů a pár vteřin a zhoršil jsem se v tom, že jsem si tentokrát říkal: „Škoda, že mě nikdo nevidí.“ – to je možná důvod, proč píši tento článek (samozřejmě doufám, že není). Potom jsem si uvědomil, že mě vidí Bůh a to mě potěšilo. Někdy mám pocit, že má smysl pro humor. Je fajn, že nám Bůh dává tolik opravných pokusů a tolik možností se zlepšovat. Má trpělivost jak nikdo. Zkusím se lépe připravit na další test.