Brzdy zakvičely a vlak začal zpomalovat. Skripta jsem rychle hodil do brašny a vyšel jsem z kupéčka do uličky. Vlak zastavil. Vystoupil jsem. Cedule přede mnou hlásila "Brno". Byl jsem tu tak trochu proti svojí vůli. Jel jsem do Brna na zkoušku, na kterou jsem nebyl moc poctivě naučen. To byl asi hlavní důvod, proč se mi na ni nechtělo. Ani vstávat na vlak se mi nechtělo a proto jsem jel docela pozdě. Pomalu jsem scházel z nástupiště dolů do podzemní chodby, která vedla k brněnským šalinám. Díval jsem se kolem sebe a pomalu se posouval kupředu. Najednou jsem uviděl starého dědu s berlama, jak pomalu, vyčerpaně posouvá ke zdi a zůstává o ni jednou rukou opřený.
"Moje další šance!", pomyslel jsem si a přistoupil jsem k tomu dědovi.
"Dobrý den, nechcete nějak pomoct?", začal jsem svou již zažitou frází pro obdobné situace.
"Ano, kolik je hodin?", zeptal se. Chvíli jsem tam zaraženě stál a nechápal jsem, co po to mě chce a proč nechce někam odprovodit.
"Je jedna hodina a tři minuty.", odpověděl jsem.
"Díky moc!", odpověděl a dál si mě už nevšímal.
Zaraženě jsem si uvědomil, že v 13:00 mi měla začínat ta zkouška. Takže bych se asi měl starat o jiné věci a nehledat rozptýlení od hlavního úkolu, pro který jsem do Brna přijel. Ten děda na mě promluvil jako moje svědomí. Z té příhody mi vyplynulo, že když už mám nějaký úkol, tak bych se mu neměl vyhýbat, a to ani "dobrými skutky". Protože existují i "lepší" skutky než "dobré" skutky. A ty "lepší" dělají Bohu větší radost. Někdy asi mnohem větší. Důležitý je asi hlavně tajming.
Pro mě bylo v tu chvíli "lepším" skutkem plně se soustředit na tu zkoušku. S tímto zjištěním jsem fičel na šalinu a pak pěšky na fakultu. Zjistil jsem, že zkouška již začala, ale že zkoušející zkouší pomalu – byla to naštěstí ústní zkouška a bylo nás tam 15. Využil jsem toho času a ještě jsem se trochu učil. Na řadu jsem šel až jako poslední. Mé vědomí chabých znalostí se potvrdilo, avšak zkoušející měla neskutečnou trpělivost a nechala mě projít. Dost jsem se nad tím podivoval, ale nezpochybňoval jsem její rozhodnutí a s díky jsem se odporoučel ven ze zkušební místnosti. Můj hlavní úkol byl splněn. Mission complete.
Toto je poslední článek o tom, kdy nějakého starého člověka chcu někam převést. Ne že bych jim plánoval přestat pomáhat, ale furt o tom psát už začíná být celkem trapné :-)
perfekt:-)
přijde mi že někteří lidé jen tak "přežívají", ale na tvých článcích i když Tě vidím v normalu, jde vidět že žiješ. Je fajn, že si všímáš druhých lidí, že Ti nejsou lhostejní:)
po malých krůčkách k Bohu...
v jisté situaci bych použila dělej dobré skutky tajně, ale prečo? Možná to bude nějaká inspirace, třeba i pro mě :) Díky...
ano, jen nás klidně inspiruj.
mě bylo líto že jsem letěl do školy a nemohl pomoci slepci, pořád jsem se otáčel. a uviděl jsem že pomohli jiní, hned mi bylo dobře a měl jsem radost ze života.
mimochodem, se mi zdá, že po trase trolejbusů (v Ově), jsou nějací lepší lidi, než kde jinde..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.