Ateismus neexistuje

Ateismus neexistuje

Ateismus neexistuje. Zní to drsně a mnohým by tento poznatek zbořil celý svět, pokud by mu uvěřili.  Je to vcelku závažné tvrzení, protože dnes se leckdo považuje za ateistu. Proto se ke kýženému cíli (k tomu, že ateismus neexistuje) budu dopracovávat postupně, pěkně od píky.

Takže zaprvé bych chtěl upozornit na to, že ateismus v tomto případě považuju za vyznání, kterým ateista vyjadřuje své přesvědčení, že nevěří v boha. Pokud jste si všimli, že píšu „boha“ s malým „b“, tak to není chyba v psaní, ale vyjadřuju tím své přesvědčení, že ateisté nemohou říct, že svým ateismem vyjadřují popření Boha v křesťanském pojetí. Popření Boha s velkým B totiž vyžaduje alespoň základní poznatky o Bohu, jak ho chápe křesťanství a židovství. A ty jsou u ateistů většinou nulové nebo jednostranně zkreslené nějakou populární ateistickou knihou či hospodskými žvásty.

Dále pak si každý ateista musí křesťanského Boha nějak definovat, aby ho mohl popřít. Definovat znamená ohraničit („finis“ je latinsky hranice a „definitio“ ohraničení) a pokud někdo ohraničí Boha, pak logicky to, co mu z toho vzejde, není Bůh, ale nějaká jeho osekanost – čili bůh. Nelze popřít to, co člověk nedokáže definovat - takovou schopnost člověk nemá, a pokud si někdo myslí, že ji má, tak tím spíš ji nemá.

Boha nelze definovat – nelze jej pojmout myslí. Je to jako snažit se přelít oceán do malého kyblíku.

A zůstaňme u vody – ateista je jako rybář na břehu moře. Nechytá však ryby, ale Boha. Nejprve uplete co nejjemnější síť ze svých definic a argumentů– tak, aby jimi neproklouzl ani mlž. Pak tu síť hodí do moře, chvíli čeká, vytáhne ji, a když je prázdná, otočí se ke křesťanovi a řekne mu:

„Vidíš? Tvůj Bůh není!“

Co na to říct? Když řeknete, že jeho síť není k chycení Boha způsobilá, začne se nejspíš vztekat, že jste pokrytec, který se vykrucá jako slizký úhoř. Je totiž nadšený ze své krásné sítě, kterou bylo pracné utkat a která se stříbrně leskne na slunci. A nevěří, že by do něčeho tak důmyslného nemohl chytit toho vašeho hloupého Boha.

Snad jen lze odpovědět, že když Bůh umožnil člověku tkát sítě z definic a lovit v nich nové poznatky, neznamená to, že může člověk takto lapit svého stvořitele. Nehledě na to, že je dost nezdvořilé to zkoušet.

Ateista si tedy snahou o přelití Boha do své hlavy vytvoří boha, kterému připíše určité vlastnosti a představuje si, že je to nějaká entita číhající v neprobádaných končinách vesmíru nebo tak všelijak podobně. Ateista však tímto krokem dojde ke správnému závěru, že takto jím vytvořený bůh skutečně neexistuje. A nám, křesťanům, nezbývá, než s tím souhlasit.

Lze tedy konstatovat, že ateisté nejsou schopni popřít křesťanského Boha, protože většinou nemají ani základní znalosti o křesťanství a tudíž nemají představu o tom, komu křesťané říkají Bůh. A navíc z něj svými definicemi vytvoří entitu, která rozhodně není totožná křesťanským Bohem.

Zatím jsme došli k závěru, že ateisté nemohou, ani kdyby sebevíc chtěli, popřít Boha s velkým B. To, co popírají, je vždy bůh s malým b a tedy bůh, ve kterého křesťané (snad) nevěří. Nyní se dostáváme k tomu, v co vlastně ateisté věří.

Nejprve je třeba napsat pár řádků o naději. Člověk potřebuje naději k životu, protože jedině naděje činí život smysluplným. Je to na prvním místě naděje, co člověka žene kupředu a motivuje ho ke každému jednání. Naděje je úrodná půda, z které roste život jako kmen stromu a dává své plody. Kdo má naději, má klíč k životu. Naděje člověka přesahuje a člověk jí nemůže uchopit.

Upnout svou vůli k naději znamená věřit. Věřit znamená dát svou důvěru něčemu, s čím nemůžeme volně disponovat. S nadějí, že nám to, k čemu se upínáme, nějak „prospěje“. Věřit v něco, co nás v některých ohledech (nebo klidně ve všech) přesahuje.

Tato víra, kterou má každý žijící člověk (občas méně občas více), je u křesťanů vírou v Boha a u ateistů vírou v bohy. Ateisté navzdory svému přesvědčení v bohy věří. To, jak si ateista bohy pojmenuje, nehraje roli – důležité je, že bohům přisoudí vlastnosti, které jej přesahují a neumožňují mu s bohem disponovat a manipulovat – nadlidské vlastnosti, božské vlastnosti.

Bohem s malým b mohou být pro ateistu předměty, osoby, ideály, vztahy a nejrůznější věci, kterým přisoudí božské vlastnosti. Tyto předměty, ideály, vztahy a skutečnosti jsou pro něj pak předmětem nekritického obdivu a uctívání, a to i přes to, že jim ateista nepřizná vlastní osobu a neříká jim „bože“. Pak dochází k tomu, že ateisté vše poměřují ve vztahu ke svým „bohům“. Například vědec, který veškerou existenci a skutečnost posuzuje tak, aby byla v souladu s pravidly jeho teorie, které přisuzuje božské vlastnosti. Nebo politik, který vše posuzuje ve vztahu k tomu, kolik mu to přinese hlasů. Nebo ekonom, který všechno poměřuje ve vztahu k růstu či poklesu akcií. Příkladů je dost. A téměř vždy má ateista více bohů, které uctívá, případně jejich různé kombinace.

Bohem s malým b může být také ateista sám. Je dnes snadné zapomenout na to, že jsme lidmi a že nás na konci života čeká stáří a smrt. Kult mládí nám dává pocit nesmrtelnosti a v této iluzi dnes lidé mohou žít dlouho. O smrti se nepřemýšlí – pro dnešní nadlidi je to banalita. Spousty krásných, mladých lidí na billboardech, v televizi, ve všech reklamách. Spoustu krásných lidí na facebooku, na signálech ( :-) ), snad všude kromě občanek a ISICů :-) . Forever young. Avšak pod touhle krásnou skořápkou se krčí vyděšené, rozpolcené a trpící lidské bytosti, které hluboko uvnitř tuší, že nejsou až tak chytré a krásné, jak se zdá. Hrají si však na bohy a co nejdéle si lžou do kapsy a schovávají před sebou svou ubohost.

Pokud ateista odhalí, že není bohem a že bohem nejsou ani věci, kterým božské vlastnosti přisuzoval, pak ho toto velké odhalení snad povede k víře ve skutečného Boha.

„Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.“ (Jan 3, 18-20)

V tomto úryvku (Jan 3, 18-20) je, podle mého názoru, odpověď na otázku, kde se vůbec bere motivace k ateismu. Naše moderní doba čím dál více popírá tradiční hodnoty a čím dál více se vzdaluje přirozenému uspořádání světa (třeba co se týče uspořádání rodiny nebo používání lidských zárodků jako genetický materiál). V úzkém spojení s moderní dobou se vyvíjejí také skutky společnosti, které jsou horší a horší. Z toho vyplývá, že lidé čím dál více milují tmu a čím dál více nenávidí světlo. Proto tolik lidí nenávidí Boha a křesťanství. Proto je tolik ateistů.

Ateismus jako nevíra v boha neexistuje. Je to nový druh polyteismu – uctívá více bohů. Jen má důmyslné argumentační sítě, které tvoří krycí plášť pro útěchu v mnohobožství.

Je naivní věřit v Boha, ale mnohem naivnější je věřit v bohy. Je divné věřit v posmrtný život, ale mnohem divnější je blížit se ke smrti a přidat se ke spiknutí, které se na ni snaží zapomenout.

Závěrem bych chtěl podotknout, že celý tento článek vyznívá, jakoby ateisté byli horší než křesťané. Bohužel je tomu spíše naopak – ateisté za svou víru v bohy leckdy nemohou, neboť jim nikdo srozumitelně nepředstavil Boha. Avšak my křesťané bychom Boha znát měli a měli bychom o něm také umět svědčit před našimi nevěřícími bratry a rozbíjet jejich předsudky. A jak se nám to daří, to ať si posoudí každý sám.