Úvaha o banánu

Dneska odpoledne jsem si řekl, že si dám banán. Nebylo těžké nějaký sehnat, protože trs banánů ležel v kuchyni v košíku s ovocem. Jeden jsem si odtrhl a šel jsem do svého pokoje. Začal jsem ho loupat a poděkoval jsem Bohu za jídlo. A najednou se mi v hlavě vynořila myšlenka, že ten banán tak nějak hodně cestoval a teď asi někde chybí. Já jsem si z košíku s ovocem mohl vzít třeba jablko, které vyrostlo na vedlejší zahradě. Ale měl jsem chuť na banán a proto jsem si ho vzal. Nerozhodoval hlad, rozhodovala chuť. A došlo mi, že ten banán rostl v jiné zemi, tisíce kilometrů vzdálené, odkud ho kdosi odvezl a postupně se dostal až k nám do košíku s ovocem. A někdo teď třeba někdo v chudé zemi, kde rostou banány, zírá na otrhaný banánovník a má hlad. Má hlad proto, že lidi v celém světě mají, tak jako já, rádi chuť banánů. Něco je tu špatně. Proč máme všichni chuť na banány a pomeranče a nestačí nám to, co si tu sami vypěstujeme? Jablka, hrušky, švestky, angrešt, víno? Proč některé země odvážejí vypěstované potraviny do jiných zemí a samy hladoví? Dobrovolně těžko. A co my? Chceme ochutnat více chutí? Mít více požitku z jídla? Ano. A netýká se to jen jídla. Tím vším podporujeme naše sobectví. Kořeny našeho sobectví jsou tak hluboko v nás, že je třeba vyměnit šnorchl za pořádné kyslíkové bomby a jít do hloubky. Každé naše jednání má svou motivaci a své důsledky. Každý pohyb. Každá myšlenka. Každý okamžik. I teď.