Ztracená radost

Ztracená radost

   Díky Bohu jsem před několika týdny zažil úžasné chvíle. Byla mi ukradená moje budoucnost i minulost. A proto jsem mohl svobodně žít přítomnost. Nic se tomu pocitu nevyrovnalo. Nic jsem neřešil, všechno šlo „samo“. A úplně mi k tomu stačilo vypnout některé části mozku - ty, které mi říkají, co se ode mne „očekává“, abych mohl být úspěšný a spokojený sám se sebou a co si o mě myslí ostatní lidé. A co si o mně lidé budou myslet, když udělám to či ono. Proto jsem si asi poprvé v životě svobodně dělal, co jsem chtěl.

   Byl jsem šťastný „jen tak“ a žil radostně přítomnost. Bez ohledu na moje hříchy, dobré skutky, zdraví, finanční zajištění, společenské postavení, vztahy v rodině a další věci jsem byl šťastný. Cítil jsem radost z každého okamžiku, a když jsem byl sám v tichu, musel jsem se smát a děkovat za ten dar. Tato bezdůvodná radost trvala několik dní. Pak jsem se začal bát, že bych o ni mohl přijít – chtěl jsem ji vlastnit už napořád. A proto odešla.

Od té doby jí hledám.

Zatím vím, kudy cesta nevede.

   Boží dar si nelze vydobýt křečovitou snahou o svatost. Nezáleží na počtu růženců, pravidelnosti modlitby ani na počtu „dobrých skutků“. Dokonce nezáleží ani na tom, kdy jsem byl u sv. zpovědi.

   Prostě přes úsilí cesta nevede. Úsilí o jakýkoliv „Boží dar“ je podle mého názoru dokonce překážkou v jeho přijetí – Boží dar si nemůžeme zasloužit, můžeme ho jen přijmout. A jak je možné, že v předchozí větě protiřečím samotné Bibli (sv. Pavel napsal v 1 Kor 12, 31: „usilujte o dary lepší“) ? Je to tím, že „úsilí“ je v našem pojetí naplněno úplně jiným obsahem, než slova sv. Pavla Korinťanům, kde nás nabádá, abychom „usilovali o dary lepší“. V řečtině je místo slova „usilujte“ slovo ζηλοῦτε, které může být přeloženo také jako „hořet nadšením“ či „opravdově toužit“[1]. Naproti tomu české sloveso „usiluj“ vyvolává představu, že máme napnout všechny své síly fyzické a psychické síly na to, abychom dosáhli kýženého cíle. No, ale, jak můžu „usilovat“ o Dar? Vždyť takhle se dar přijmout nedá! Představte si kamaráda, kterému chcete darovat něco velkého – třeba krásný barák – a on místo toho, aby ho hned radostně přijal a byl vám vděčný, řekne, že teď ne, že si ho teď ještě nezaslouží. Že se nejdřív musí vyzpovídat, přestat s nějakým ustáleným hříchem a začít se modlit aspoň hodinu denně. No a prostě ten dar bude odmítat a odmítat, protože si vždycky najde nějaký velmi ušlechtilý a chvályhodný důvod, proč si ho ještě nezaslouží.

   Dar se dá přijmout pouze se sklopenou hlavou, s pocitem, že dostávám něco, co jsem si ničím nezasloužil. A ani ničím nezasloužím v budoucnu.

    Jsem přesvědčen, že to biblické „úsilí“ o Dary u většiny z nás znamená „udělat něco“, abychom Bohu dokázali, že si dar zasloužíme. Tak nás společnost naprogramovala. Udělat alespoň dobré gesto, projevit dobrou vůli tím, že něco obzvlášť chvályhodného „udělám“, abych „byl hoden“ té výsady, toho Daru. A přesně tím odmítám vzít od Boha nabízený Dar a dělám z toho výměnný obchod. Tím Dar v podstatě zablokuju, protože se vnitřně nastavím tak, abych Dar nedokázal akceptovat dříve, než se mi podaří např. udělat potřebný počet dobrých skutků, zajít si ke zpovědi, žít bezhříšný život, atd. Navíc tak nějak podvědomě cítím, že ať dělám co dělám, tak nemůžu Bohu nabídnout za Jeho Dar důstojnou protihodnotu a tak se trápím a užírám a jsem neklidný a vymýšlím různé způsoby, co všechno chvályhodného bych mohl ještě udělat.

   Ale Bůh se mnou nechce obchodovat. Chce mi něco dát a nechce za to vůbec nic. Nemusím si dar zasloužit. Můžu hřešit jako prase a Bůh mi Dar stejně dá, pokud budu ochotný ho přijmout jako dar a ne jako výzvu k platbě v dobrých skutcích. Pokud budu mít srdce připravené k přijímání, budu bohatě obdarován. Jsme hříšní, a proto přijetí daru vyžaduje pokoru a odevzdanost. Asi nic víc. A ještě jedna věc – všechno je dar.

   Jediný problém je v tom, že Boží dar není vždycky takový, jaký bych čekal, a někdy je mi dokonce nepříjemný. No a proto je nutné přijímat dary se sklopenou hlavou, protože my lidi jsme malí páni. Darem od Boha je i smrt. Jen jde o to ji jako dar přijmout.

Tak teda příjemný advent a čekání na tu radost, kterou přináší na konci.