Kýč

2. 2. 2012 20:58
Rubrika: stalo se

Kýč je falešná krása

Kýč je falešná krása. To jsem si uvědomil až potom, kdy jsem viděl (vnímal) pravou krásu. Byl jsem v malém pokojíku, v tichém údolí uprostřed velkých hor. Venku byl jiný svět. Mrzlo, okno bylo porostlé jinovatkou. Otevřel jsem dveře na balkon a vstoupil jsem. Ponožky téměř hned začaly nasávat tu mrazivou zimu. Byla noc. Bylo sněhové ticho. Hvězdy zářily a vzduch byl mrazivý. Poletoval drobný sníh, spíš takový prášek. Naproti mně stál vysoký smrk a vedle něj svítila pouliční lampa, jako ta z Narnie. Kousek výš, napravo od ní srpek měsíce. A za tím vším obrysy našich beskydských velehor. Země bílá a nebe černé. A já jsem tam stál a pozoroval to. Okolní vzduch ze mě za pár sekund vycucnul všechno teplo. Krása, pomyslel jsem si. Je věčná. Musí být. Jinak bych ji nemohl tak milovat. Ale teplo pokoje by nebylo k zahození. Krátký boj. Odcházím dovnitř. Ó, je mi příjemně. Je mi už teplo a taky jsem plný dojmů. Uvědomuju si, kde jsem. Ve vedlejším pokoji, pár metrů ode mě, je urna. Je v ní popel mého dědečka. Umřel před pár týdny. Takhle to končí. Jsme jen prach. Prach, který má radost z krásy. Když dědeček umíral, viděl jsem bolest a utrpení. Pak modlitbu a chvilkovou úlevu. A zase utrpení. A pak přišla smrt a teď vidím urnu a v ní prach. Jsme tak slabí. A ta krása venku. Prach a krása – spása? Pomalu se vracím do reality. Měl bych psát diplomku, proto jsem tady. Odjel jsem do ticha, ať mám klid na psaní. Bez internetu, bez přátel. Jenom psaní a čtení knížek. Píšu. Záhy zjišťuju, že odněkud chytám signál wi-fi. Doháje, neutekl jsem. Zapínám internet. Chvíli jen tak bezcílně brouzdám. Pak zbystřím a čtu.

Byl jsem zasažen.

Je to možné?

Je možné v písmenkách svítících z obrazovky strojku s názvem „notebook“ spatřit stejnou krásu jako v mohutných vrcholcích zasněžených hor a nádherné mrazivé krajině? Je! Já jsem ji viděl! A pak i v televizi, v kamarádech, na obrázku a na hrnku od čaje. Úplně stejná krása. Na povrchu je to jiné, ale vevnitř je to stejná krása. Stejný rukopis. Stejný autor.

Došlo mi to. My jsme prach, který miluje krásu. Krása vede k Bohu. To jsou ty nejčerstvější stopy, kterých si máme všímat na cestě k němu. Krása to je, z čeho máme radost (takovou tu radost). On může mluvit skrze cokoliv, skrze kohokoliv. Dokáže nás zasáhnout kdekoliv, čímkoliv. Uprostřed davu, na internetu nebo v poušti. Je jedno, kde jsme. On je nejkrásnější. Největší radost máme, když je nám blízko.

Jsme prach, který miluje krásu. To ví i ďábel. Proto nám nabízí kýč, aby nás svedl z cesty radosti na cestu zoufalství. Boží plán pro nás je pravá radost, nebe. Ďáblův plán pro nás je zoufalství, peklo. Chce, abychom byli jen tím prachem. Schovává před námi krásu a nabízí nám kýč. Kýč je povrchní krása s toxickým vnitřkem. Kdo navykne na kýč, otupí svou vnímavost krásy a tím i lásku k ní. Bez lásky z nás zbývá opravdu jen ten prach a nic víc.

Vnímání krásy je cesta (možná jen jedna z mnoha, nevím) k radosti. K vnímání Boží krásy nám slouží citlivá duše. A k rozeznání krásy od kýče je zapotřebí použít i rozum a paměť. A je to obtížné, potřebujem i vůli odolávat svodům různých kýčovitostí, které se tváří jako ta pravá krása.

Tolik krás

je kolem nás

 a láska k nim nás vede dál,

po stopách, jež prošel Král.

 Až se večer setmí zas,

 lampy rozžhnou svoji duši,

bude venku tolik krás,

i když omrznou z ní uši.

Láska je vždy zraněná,

ale krásně bolí.

Ať už Kristus je náš Král,

ať jsme světu solí.

 

Milost Pána, Ježíše Krista ať je s Tebou!

 

+

 

krása, či kýč ?

Sdílet

Komentáře

Václav Baran I s Tebou!

stb Začínáš nám sentimentálnět :-).

Dage yeah, svatba se blíží, škola končí... znáš to... ;-)

Hippy Tak ti nevím, Dage. Trochu mi to připomíná Boženu Němcovou :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio