Chtějme se cítit hříšní

30. 3. 2012 17:37
Rubrika: úvahy

Chtějme se cítit hříšní

Někdy se nedaří a naše honba za úspěchem dostane ránu. A pak nás to štve. Není to příjemné. Je to v rozporu se vším, co se do nás celý život lije. Vstupy a výstupy. Rodina, kamarádi, škola – všichni nám říkají:

 „Buď úspěšný. Jen tak budeš šťastný.“

 a my si pak říkáme: „jsem nešťastný, když jsem neúspěšný.“

V rámci křesťanství to většinou překládáme jako: „jsem nešťastný, když jsem hříšný.“

A to je problém.

Proto se nechcem cítit hříšní. Nikdo se nechce cítit hříšný. A přitom jsme zhřešili pravděpodobně právě dnes. Máme zpověď, je to ok. Ale pokud chcem vyznat hříchy tak, aby nám byly odpuštěny, musíme si nejdřív přiznat vlastní vinu. Zdá se to jako jednoduché, ale jednoduché to není. Na svou omluvu totiž můžeme uvést řadu důvodů – a to děláme často právě proto, že se nechcem cítit hříšní. Když jsem se tehdy zachoval tak hnusně, tak jsem byl unavený. Ten podvůdek – na který jsem skoro zapomněl – jsem udělal jen proto, že mi fakt teklo do bot a jinak to nešlo. A to, co jsem slíbil starému J. a nikdy neudělal, to bych nikdy nesliboval, kdybych věděl, kolik práce se na mě nahrne. Prostě není to moje vina.

Pod tlakem ze strany našeho okolí se v rámci křesťanství (církve) nechcem cítit jako hříšní, ale jako svatí – abychom byli šťastní, s Bohem. Nejblíže Bohu byli přece světci, kteří skoro nehřešili, a proto chceme být taky takoví. Proto vytěsňujem naše hříchy z mysli do nejhlubších útrob naší duše a tam je schováváme. Je tam s nimi schovaná i naše vina. Je zabarikádovaná spoustou důvodných výmluv. A tak se to Zlému líbí. Čím tajnější hřích, čím více výmluv, tím větší má nad námi moc. Nejsme pak už sami sebou. Jsme nevyrovnaní, protože odmítáme přijmout pravdu o sobě. Do té míry, do jaké nepřijímáme pravdu o sobě, nám nemůže Bůh odpustit. Rozprostírá se tam království vyhrazené libozvučným lžím, že přece za (skoro) nic nemůžem, ale to ta únava, rodové kořeny, atd. atd.

Mimochodem – čím menší si připouštíme vinu, tím méně Boha potřebujem (a tím méně nám toho může odpustit a tím méně ho potom milujem). A naopak. Nepotřebujem, aby za nás někdo umíral na kříži, pokud jsme bez viny. Pokud máme jen tak malé viny, jak si připouštíme, stačilo by možná, kdyby se za nás Ježíš zapotil krví a nechal se zbičovat – a pak spokojeně odešel kázat někam do Galileje. Všiměte si dnešní doby – vina mezi lidmi zmizela – dnešní lidé jsou buď obětí svých špatných genů[1] nebo špatné výchovy. Existuje jen pocit viny – což je pouhá chemikálie v mozku, které se dá zbavit – je to psychologická nemoc a nic, za co bychom byli odpovědní. Ale POZOR! Úplně stejně rychle jako vina mizí i svoboda! Pokud neexistuje vina, neexistuje ani svoboda! Pokud uznáme, že jsme obětí špatné výchovy, špatných genů a špatných okolností, tak zároveň uznáme, že nejsme odpovědní za své činy. Tím pádem jsme svobodní velmi málo nebo vůbec. Proto ve stejné míře, v jaké nepřijmeme svou vinu, nepřijmeme ani svou svobodu. Pokud jsme bez viny, jsme bez svobody – v otroctví. V otroctví hříchu, z kterého nás přišel vysvobodit Kristus.

Dokud nepřijmem vlastní vinu, nepotřebujem Krista. A zůstanem v otroctví.

Bůh po nás chce, ať si přiznáme svou vinu – kolikrát i tu, kterou si myslíme, že už nemáme. Dokud si ji plně nepřiznáme, tak nám nemůže plně pomoct a náš vztah k němu je narušen. Přiznání musí proběhnout na nejniternější rovině. Je to zvláštní, ale sobě samým většinou důvěřujem méně, než nejbližším přátelům. Proto je přiznání viny složitější, než by se zdálo.

Zkusme si představit svého nejdůvěrnějšího přítele. Povídáme si s ním, láskyplně a humorně. Potom najednou zjistíme, že bere tvrdé drogy – podle jeho slov si dávku píchá 3 x denně. Když to zjistíme, šokuje nás to, ale bavíme se s ním dál v láskyplném rozhovoru a snažíme se ho přesvědčit o škodlivosti a závažnosti jeho problému. Ale on nás přechází s humorem a nebere nás vážně. Říká, že to je jen taková voda, která vůbec neškodí a pomáhá mu uchovat si optimismus – má hodně bohumilých povinností, má na to právo. Stále se ho snažíme přesvědčovat a najednou z rozhovoru vyplyne něco zvláštního – zná náš tajný hřích. Podle jeho slov jsme mu o něm řekli, když jsme byli hodně opilí, že my sami si to nepamatujeme. Myslíme si, že už je ten problém dávno vyřešen a utvrzujeme přítele, že je to v pohodě – na důkaz mu řekneme seznam důvodů, proč jsme za to nemohli my, ale chyby druhých a špatné okolnosti. Teď začne přesvědčovat on nás, že to škodí (což považujeme za blbost) a nasloucháme mu jen proto, že je nám ho líto a protože víme, že trpí hůř, než my. A nakonec zjistíme, že má pravdu – když procitneme a pochopíme, že nám chce pomoct stejně jako my jemu a že nám říká to stejné, co my jemu – že on je já. Uprostřed dialogu se setkáme sami se sebou, se svou vinou a procitneme jako ze sna. Připustíme si vinu. Vlastní, ničím nezmenšenou, obrovskou špinavou vinu. Jako bychom spáchali hřích ve vakuu – žádní další lidé, kteří za to můžou, žádný ďábelský našeptávač, žádné polehčující okolnosti. Existuje tam jen 1 hřích a 1 člověk a 1 vina. A pak do toho vakua přibrat Ježíše a odevzdat mu ty vydolované „poklady“.

Je to zvláštní, ale přiznání viny není nepříjemné. Je spíš osvobozující. Pokud se totiž přijmeme tak, jak jsme, nebude důvod pro křečovité sebeobviňování nebo neštěstí. Nic od sebe nečekejme, protože nic sami nezmůžeme: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic[2].  To je podle mě osvobozující. Kristus to vzal na sebe, a proto můžeme svobodně dýchat.

Odpouštět musíme i sami sobě. No, myslím, že by se dalo říct, že o odpuštění musíme prosit Boha, bližní….. a dokonce i sami sebe. Než své hříchy odevzdáme Kristu, musíme je sami přijmout.  To znamená přijmout svoji vinu. Jen tak se můžeme úplně uzdravit. Myslím, že s tím odpouštěním sami sobě máme dost problém právě proto, že se chcem cítit svatí. Bacha na to. Radši si uvědomme, že být svatý neznamená být bezhříšný. I světci měli své zpovědníky – věřím, že ne jen tak pro parádu. Buďme s Kristem, to by mělo stačit :-)



[1] V současnosti už některé soudy berou „špatné geny“ jako polehčující okolnost u vraždy. Viz. http://www.nature.com/news/2009/091030/full/news.2009.1050.html

[2] Jan 15, 5

Zobrazeno 1321×

Komentáře

Nelly15

To jsou samé perly, co tady píšeš!!!:-) Fakt dobré, díky!!!

MakiPeggy

nádhera!

Anicka

Moc pěkné a pravdivé. Díky za článek.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio