Nuda je zlo a zábava nás od zla nespasí

Znáte nějakou dobrodružnou, vtipnou a zábavnou cestu, jak se uvalit do otroctví hříchu? Já jo, protože taková je cesta k hříchu vždycky - jinak by nehřešil nikdo :-) Nejsme přece blbí a chceme se bavit a pořádně si užít. Přesně to nám ďábel úspěšně nabízí, a to už od prvotního hříchu – Evu přesvědčil, že bude fakt super, když sní zakázané jablko. Hřích má profesionálně zpracovaný marketing. Reklama na něj je neodolatelná (mimochodem – všimli jste si, že základem slova reklama je výstižně „KLAM“?). A i když se na hřích napálíme stokrát, zase nás přesvědčí. Zatímco my jdeme vstříc hříchu, svědomí jde do kytek, vztah k Bohu rovněž. Štve mě, jak si jako tupé stádo necháváme vyplachovat mozek a svědomí sekulárními médii. Není to jen pohodová zábava bez následků. Je to plod ateistické kultury, a proto logicky směřuje od Boha k ateismu. Jsou to všechno velmi vtipné, zábavné a dobrodružné věci. Ale křesťanství se jimi jaksi otupuje, hrany hříchu se obrušují a hranice mezi dobrem a zlem splývá. Hřích přestává existovat a Spasitel jaksi není potřeba. Tím pádem je Bůh nadbytečný a není proč v něho věřit. Okay, to byl teoretický úvod. Co mám vlastně na mysli?

Tak třeba seriály: Přátelé, HowIMetYourMother, Big bang theory, Dexter, Spartakus, Hra o trůny  – velmi vtipný a zábavný způsob, jak rozmáznout hranici mezi dobrem a zlem. Samozřejmě ne naráz, ale po malých krůčcích – stejně mazaně a pomalu, jako cigarety zabíjí tělo. Ďábel je trpělivý, nevadí mu, že bude potřeba třeba 1000 dílů nějakého seriálu na to, aby nás zpracoval. A pak se nám otevřou oči a najednou zjistíme, že i vražda je relativní dobro (Dexter), nemluvě o nezřízené sexualitě – to je nenapadnutelné dobro (ten zbytek seriálů).

Podobá se to situaci, kdy ukolébáme svou bdělost a pohodlně usneme na slunci (vždyť se na to dívají všichni, tak co by na tom mohlo být špatného?). Ty seriály nás postupně odtáhnou do temné místnosti a zabouchnou za námi dveře. Když konečně procitneme a otevřeme oči, zjistíme, že světlo (Bůh, Pravda, Láska) neexistuje. Nebudeme vědět, že je hned za dveřmi, které za námi kdosi přibouchnul. Mžouráme očima ve tmě a říkáme si: „no fakt, dobro a zlo neexistujou, a to s tím sluncem byl jen sen.“

Na první pohled jsou všechny (resp. většina) výše uvedené seriály neškodné a skvělé a zrovna teď si dost troufám, protože zpochybňovat jejich „dobrost“ hraničí se svatokrádeží. Je zajímavé spojit to s úvahou teologa Tomáše Halíka, který uvádí, že v dnešní době se „posvátno“ stahuje do dvou oblastí, které dominují sekulárnímu světu: násilí a sex. Tyto oblasti jsou „svatyní“ soudobé masové kultury a jsou adorovány lidmi, kterým už jinak nic svaté není. Je to droga všudypřítomného průmyslu zábavy.[1] No, jsem přesvědčen, že výše uvedené seriály mají blízko jak k násilí, tak k sexu.

Je třeba nalít si čistého vína: jsme závislí na zábavě a rozptýlení, protože tak nějak necítíme vnitřní pokoj. Nedokážem jen tak klidně sedět a užívat si dne. Musíme checkovat facebook, signály, icq, twitter, nové díly oblíbeného seriálu, hledat nový film a nové formy zábavy. Klíč k odstranění našeho nekonečného neklidu je v pojmenování naší motivace k těmto činnostem – v tom, že cítíme nudu.

Co je to nuda? Nuda = zlo. Existuje poměrně rozšířená pověra, že nebe=nuda, případně zbožný život=nuda. Taky jsem si to myslel, když nám katechetka v 1. třídě říkala, že v nebi budem zpívat Bohu písničky. Věčně.

Je dobré si uvědomit, že nuda je zlo (je to vlastně vnitřní, pasivně-nenávistný postoj vůči přítomnosti a absolutní netečnost vůči minulosti i budoucnosti a vůči celému okolnímu světu), takže rozhodně nebude k nalezení v nebi, ale v pekle, a to v míře vrchovaté. Pokud se nudíme, je to příznak zraněného vztahu k Bohu – zakoušíme takový slaboučký odvar toho, co se v absolutní míře nachází v pekle. Nechci se pouštět do nějakých odvážných teologických úvah o tom, jak to vypadá v pekle, ale zdá se mi, že si málo lidí uvědomuje, že nuda je fakt ZLO a rozhodně ne DOBRO. Pokud se nudíme, některá část naší duše „stůně“ a je třeba ji uzdravit – je to docela jasný signál k tomu, abychom trochu „zrevidovali“ svůj duchovní život. Nuda je rakovina duše. Užírá ji, kousek po kousku a my jsme schopni páchat čím dál větší hříchy jen proto, abychom odehnali nudu pocitem vzrušení a rozptýlení -zábavou. A aby se nuda záhy vrátila ve větší míře a ten kolotoč se rozjel nanovo. Strašné je, že když se nudíme, tak necítíme radost. Abychom cítili alespoň něco, musíme se podívat na další díl seriálu nebo udělat nějakou jinou rozptylovací činnost. Jsme čím dál necitlivější, až do stavu, kdy si sami působíme bolest, protože i to je lepší, než necítit vůbec nic (myslím, že sebepoškozování může být jedním z příznaků brutálně „pociťované“ necitlivosti – nudy). Vnější rozptylování je ovšem úplně zbytečné. Problém je uvnitř. Je třeba vrátit se k Bohu, protože on jediný nás může vysvobodit ze spárů zla, ke kterým ta vnitřní nenávist a netečnost k okolnímu světu, které říkáme nuda, nepochybně patří. Pokud skutečně věříme v jednoho Boha (jak vyznáváme v Krédu), pak bychom neměli hledat v jakékoliv formě zábavy prostředek, který nás osvobodí od zla (od nudy). To by znamenalo, že právě zábavu považujeme za spasitele, který nás zachraňuje ze spárů zla – nudy. A v Ježíše Krista bychom nevěřili do té míry, do jaké bychom věřili ve spásonosnost zábavy.

Chceme být šťastní. Ani v tom nám zábava nemůže být nápomocná, protože pravé štěstí nepochází z tohoto světa, ale od Boha. Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa.“ [2] Ve skutečnosti všichni hledáme radost a štěstí, a myslíme si, že zábava je tou správnou cestou – tím správným prostředkem k cíli. Spasitelem. Je to ale velký omyl a velká lež současnosti, která se vehementně tváří, že zábava nám zajistí radost, pokoj a štěstí. Nic z toho v zábavě rozhodně nenalezneme – vždyť s tím má každý z nás už tolik zkušeností, že by to vydalo na desetikilový román. Podle jezuity Antony de Mella (a nejen podle něj) byl nejšťastnějším člověkem, který kdy chodil po této zemi právě Ježíš Kristus. No a zkuste si vzít Bibli a podívat se, jak často chodil za zábavou. Nebo jinak - umíte si představit, že se Ježíš někdy v životě nudil?

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.[3]

Ježíš nás volá k následování – mimo jiné tedy k tomu, ať se nenudíme a nehledáme v zábavě svého spasitele, který nás vysvobodí od zla a naplní nás pravou radostí a pravým štěstím! :-)