Neznámo jménem Bůh

Bojím se. Vždycky něčeho jiného a v různé míře, ale jsem téměř neustále svázán nějakým strachem. Od věků se lidé na světě bojí. Bouřek, moří, větru, ohně, výšek, hloubek, no a prostě všeho, co nemohou ovládat a co je alespoň trochu přesahuje. Čím víc nás to přesahuje a čím míň to můžeme ovládat, tím víc se toho bojíme. A nejvíc se bojíme toho, co můžem ovládat úplně ze všeho nejméně. Nejméně můžeme ovládat to, o čem toho nejméně víme. A to je Neznámo. My lidé se nejvíce bojíme neznáma. Bojíme se budoucnosti, proto jsme vynalezli horoskopy a jiné kraviny, které nám dávají iluzi, že budoucnost známe a máme nad ní moc. Bojíme se smrti, ale ne pro smrt samotnou, spíše pro tu propast neznáma, která je za ní. Nám lidem je velmi přirozený strach z neznáma. Je to ten nejpřirozenější strach člověka.

Strach je v určitém smyslu protikladem lásky, neboť v lásce nemá strach místo a neboť láska v plné míře strach zahání (viz. Janovo evangelium). A naopak strach zahání lásku. Láska je Bůh (dle Janova evangelia). Strach je tedy v určitém smyslu protikladem Boha. Strach z Neznáma je strachem z Boha. Nebo aspoň může být. Ta naše lidská přirozenost se nejvíc ze všeho bojí Boha, který nás přesahuje tak moc, že nás nic nemůže přesáhnout víc a s ničím nemůžeme méně manipulovat, než s Bohem.

Víte, jak vznikají modly? Jsou to marné pokusy lidí nahradit neznámo, ze kterého mají husí kůži, něčím známým, manipulovatelným a vysvětlitelným. Kolik jich na světě je? Asi víc než lidí. Jsou to všechny pranostiky, horoskopy, vědecké systémy, no a hlavně veškeří bohové s malým b, o kterých si často i v rámci křesťanství myslíme, že je to ten pravý s velkým B. Ateisté často tvrdí, že náboženství vzniklo právě ze strachu lidí před neznámem – že je to jen stupidní víra našich předků, kteří si mysleli, že blesk je Boží posel atd. A že je to dobré tak pro malé děti, ale velcí už přece ví, že věda umí všechno vysvětlit a nepotřebuje k tomu vymyšleného boha. Je to legrační, ale podobá se to situaci, kdy zloděj volá chyťte zloděje. Pokrok lidstva spočívá už tisíce let ve snaze odstranit ze světa neznámo. Lidé se neznáma bojí, a proto jej nenávidí. Pojmenovali jsme vodu, dokázali jsme ji rozložit na atomy a vysvětlit, proč prší z nebe, tvoří vlny nebo proč se proměňuje ve sníh. Naučili jsme se v ní plavat. Tím, že jsme jevy popsali a pojmenovali, jsme odstranili neznámo. Sněhu už se nebojíme, sláva. Je to ale zase jen iluze, modla, která má nahradit neznámo, které je obdivuhodné, něčím všedním, manipulovatelným. Pravdivý obraz vody nenalezneme tím, že jí rozložíme na prvky. Tím získáme jen její fragment a přestaneme jí obdivovat, začneme jí vnímat jako něco všedního – přece jsme odkryli všechna její tajemství. Jednou jsem se bavil s kamarádem posedlým vědou o tom, jak mi vysvětlí vůni růže – říkal, že to je jasné – chemická reakce v mojem mozku. Občas člověk tak nějak cítí, že slova neumí pravdu vyjádřit, i když se tváří naprosto logicky. Celý vesmír je složen z prvků, které jsme pojmenovali a vtěsnali do chemické tabulky prvků. Co o něm ale vlastně víme? Jen to, že se cítíme klidnější, když se vzájemně ujišťujem (a tím si strašně lžem do kapsy), že můžem NEKONEČNO vtěsnat na jednu á čtverku. Věda nic nevysvětluje, jenom pojmenovává to, co už tu je. Pojmenovali jsme i Boha. Bůh, Bože, Boží – zas tak úžasné a líbivé slovo to není. Docela podobně zní i duch, puch, luh, buch, no a s trochou fantazie i vůl. Lidské slovo nikdy neumí přesně vyjádřit to, co se za ním skrývá – a u Boha to platí v největší míře ze všech slov. Dokonce mi přijde, že slovo Bůh má díky tomu hodně blízko ke slovu neznámo.

No a my se neznáma bojíme. Proto ho vytěsňujeme – chcem si najít dobrou školu, ženu, práci, dobré bydlo, no a moc se nenadřít a hlavně neriskovat s něčím, co nikdo nezkusil. Prostě vytěsnit veškeré nejistoty. Chceme si užít, usadit se, zemřít. A hlavně nic neznámého. Bohužel to, co je v našem životě nejisté, neznámé a co vybočuje z běžné zkušenosti, je volání k životu v Bohu. Je to volání k milování neznáma. Musíme neznámo milovat, protože to je smyslem života. Nesmíme se dát zlákat kartářkou, která vytěsňuje neznámo z našeho života. Láska k neznámu je láskou k Božímu plánu a důvěra v Něho. Naopak strach z neznámého je láskou ke své přirozenosti, která je porušená hříchem.

Náš strach z neznáma je strachem z Boha. Je velmi nepřirozené nahradit strach z neznáma láskou k neznámu. Ale to je ten krok do země zaslíbené. Abraham by se nikdy nevydal na cestu z babylonu do země zaslíbené, pokud by se neznáma bál víc, než jej miloval. Ano, Abraham se neznáma bál, ale jeho láska k neznámu ten strach přemohla. Dokázal svou lásku k Bohu tím, že mu uvěřil a udělal první krok od svých jistot ke svým nejistotám. A v jeho době byl Bůh mnohem neznámějším Bohem než dnes – neznal desatero ani bibli ani Ježíše. To my známe, a proto bychom měli mít mnohem menší strach než Abraham. V bibli je prý 365 x „nebojte se“ (zkuste to ověřit! :-) ). Na každý den v roce jedno „neboj se“ k přemožení strachu.  Abychom se nebáli a prolomili iluzi jistoty a navázali kontakt s nezmanipulovaným Neznámem, Pravdou, Bohem.