Totální demokracie

 Dneska jsem v autě poslouchal písničku od Kabátů - "Kdo ví jestli" - zpívá se tam o pravdě, mimo jiné zpěvák zpívá, že pravdu chce získat sám, "už jenom pro ten pocit, že ji zná". Je to fajn písnička, hledání pravdy je důležité. Přišla mi ale jako blbost myslet si, že můžu získat pravdu.

Věříte v pravdu? Podívejme se kolem sebe, vedle nás existují věci, osoby a celý svět je nějakým způsobem uspořádán. A ten celý systém nebere ohledy na to, jak bychom to chtěli uspořádat my. Prostě existuje realita, která je na nás nezávislá. Pravda o světě a o všem, co je v něm, je na nás tedy nezávislá. Je nezávislá na našich názorech. A proto máme problém. Více než pravda nás totiž zajímají naše názory. Je to podle mě takový extrém, takové dítko doby - ta naše totální demokracie. Všude nám vštěpují, že když má stejný názor větší skupinka lidí než menší skupinka lidí, má "pravdu" ta větší skupinka lidí a ta menší se mýlí. Celá genialita takto smýšlené demokracie je v tom, že čím více se shodne lidí, tím je pravděpodobnější, že mají pravdu. Je to legrační nebo smutné, ale matematická pravděpodobnost nemá s pravdou společného nic kromě slovního základu, respektive co je pravdě-podobné, nemusí být pravda, ale taky to může být dobře strojená iluze, čili lež. Pravda je v totalní demokracii zredukována na názor většiny. A pokud jsem součástí nešťastné menšiny, která svůj názor vůči většině dosud neprosadila, není to proto, že se mýlím, ale proto, že jsem dosud nenasadil všechny mocenské prostředky k tomu, abch prosadil "pravdu" naší menšiny. 

V totální demokracii je pravda zaměněna za názor, což mimo jiné znamená, že přestává existovat lež. Zato je utržena z řetězu tolerance. Existují jen názorové skupiny, které jsou různě silné v prosazování svých názorů. A názory jsou jen produktem jejich zájmů. Zájmy jsou zas produktem jejich potřeb a jejich potřeby jsou určovány tělem a světem.

Pravda ale není součástí našeho názorového sytému. Není otázkou dohody. Nemůžeme mít pravdu. Nemůžeme ji vlastnit, je to naopak - můžeme být ve službách pravdy, a proto je spíše možné, aby pravda měla nás, než abychom my měli pravdu. Pravda není jen něco matematického, to je karikatura pravdy. Pravda je plnost skutečnosti, čím blíž jsme pravdě, tím více se cítíme "živí" a radostní. Pokud člověk věří, že existuje objektivní pravda, má hodně blízko k víře v Boha. Jsou to totiž dost podobná slova. Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život"(Jan 14:6). No a když řekl, že je pravda, určitě to nemyslel tak, že má pravdu.

Myslím, že stačí trochu zauvažovat nad tím, jestli jsou mé názory na všechno skutečně tak posvátné, jak mi tvrdí okolní svět, a jestli to náhodou není spíše stádečko zlatých telat. My katolíci si často děláme i svébytné názory na učení církve, samozřejmě s tím, že naše svědomí nám to tak ukládá. Někdy je náš názor v přímém rozporu s učením církve. Než prohlásíme náš názor za neomylný, zkusme zauvažovat, co je to vlastně pravda? A jestli nás to vůbec ještě zajímá, když máme ten svůj názor? A co se týče svědomí, tak jeho hlásek si taky můžeme splést s naší vychytralostí, která hájí naše sobecké zájmy (abychom se měli dobře).

Je krásné žít v ostrůvku klidu a míru, ve světě názorů, kde neexistuje ani pravda ani lež, ale jen různě silné názorové skupiny. Je to náš ostrov totalitní demokracie, kde neexistuje ani Bůh ani zlo, ale jen neutrální názory, které mohou být maximálně kontroverzní, nikoliv však zlé. Je to nebezpečná iluze, naše názory něco znamenají jen tehdy, pokud klíčí z kmene pravdy. Jinak neznamenají vůbec nic a jsou lživé, nejen "kontroverzní". Ten, který řekl, že je Pravda, mimo jiné prohlásil, že kdo zůstává v něm, ten nese hojné ovoce a bez něj nemůžeme činit nic (Jan 15:5). Pravda není jen něco, je božská, a protože v našem myšlení neznáme dokonaleší způsob existence než existenci osoby (Boha taky chápeme jako osobu), je pravda ve své kvalitě bytí osobou. A to podle mě znamená, že s ní můžeme navázat vztah. Nemůžeme ji však vlastnit, stejně jako žádnou jinou osobu.