Sedím ve vlaku na trase Frýdek-Plzeň a zpět. Dohromady je to skoro 18 hodin cestování, což je dost času na přemýšlení. V Praze na hlavním nádraží jsem z vlaku zahlídnul nějaké postavy - otce s dvěma synky - jednoho (menšího) držel v náručí a druhého (většího) za ruku. Vedle nich byl položený kufr. Mámu jsem neviděl. Díky vzdálenosti a vlakovému okénku chvíli trvalo, než mi došlo, že jsou to jen sochy.. Tak nějak na mě zapůsobily - kouzlo okamžiku - chlápek vedle mě si čte noviny o ruské invazi na Ukrajinu, z notebooku na mě svítí zprávy o ruském útoku na Sevastopol a tady venku stojí sochy s kufrem a tváří se tak nešťastně. To je důsledek válek, zhmotnělý smutek a neštěstí. Chybí jen málo k tomu, aby ty sochy oživly. Modleme se za mír!
P.S. - tohle je ten pomník, co jsem zahlídnul v Praze (dočetl jsem se, že to má být sir Nicholas Winton):
pěkné, díky
My netušíme pocity a potíže utečenců.Bohu dík za mír v naší zemi,že můžeme druhým pomáhat a ne být těmi potřebnými.Mysleme na ně s rukou otevřenou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.