nepij alkohol, nepij alkohol, nepij alkohol

Zase alkohol, to věčné téma. Už jsem kdysi o alkoholu psal - v jedné větě bych to shrnul tak, že nedělá dobrotu. Po ukončení školy jsem bujaře slavil a pil jsem i onen zlatavý mok, kterému se říká pivo a ještě jiný zlatavý mok, kterému se říká whiskey. K velkým životním událostem to tak nějak patří, že ano. My lidé necháváme alkohol, ať nás v těch důležitých životních situacích provází, a to v míře přehojné (čímž možná trochu vytlačuje Boha, který chce taky slavit s námi). Narození dítěte, křest, narozeniny, biřmování, svatba, pohřeb. Všechno ideální akce pro našeho průvodce životem - alkohol. Od kolébky k rakvi. Proto jsem si řekl dost - rok nebudu pít alkohol. A tak se i stalo, rok jsem alkohol nepil. A příjde mi, že jsem za tu dobu přišel o dost kamarádů. Takových těch hospodských - ono totiž není možné se s nimi setkat jinde, než právě v té hospodě. Popíjet v hospodě 6 birelů za sebou není to pravé ořechové a je dost těžké se přesvědčit k tomu tam sedět - člověk by skoro nevěřil, jak je hospoda bez příjemného alkoholového opojení nepříjemné a smrduté místo.

V průběhu onoho abstidenčního roku se mi narodil syn. To byla velká zkouška - pohádal jsem se s kamarády kvůli tomu, že jsem ho "nezapil", jak bývá zvykem - i když na otázku "proč?" jsem dostal odpověď jen takovou, že to se přece dělá (zvolil jsem alternativní řešení a "zajedl" jsem jeho narození s kamarády úžasným telecím stejkem). Pak jsem byl na oslavě narození syna toho kamaráda, který se se mnou předtím pohádal ohledně "zapíjení" narození a nejsem si jistý, že mě přesvědčil o skvělosti toho nápadu.

Čas plynul a nastal den, který se svým datem shodoval se dnem, kdy jsem se rozhodl rok nepít - čili už jsem přesně rok držel "půst". Pamatuju si ten den přesně. Jel jsem nočním vlakem z Prahy do Ostravy. Uvažoval jsem, že si konečně dám vychlazené pivko. V tu chvíli mi volali, že měl příbuzný bouračku - a že je nezvěstný. Takové zprávy ve vlaku jsou fakt síla. Když nemůžete nic, jen sedět a čumět na svůj obraz v tmavém okně. A startovat modlitby protkané naštvaným "Bože proč?" a telefonáty na všechny strany... na základě telefonátů a nočnímu výletu na místo havárie se postupně všechno obrátilo k lepšímu, nezvěstný se stal zvěstným, vyváznul bez zranění (auto zničené). Alkohol, ten hnusný zrádce, tam ale hrál svou roli. Tu noc mi alkohol předal vzkaz - tu noc se mi smál do ksichtu. Je to marný boj. Rok nestačí. Jen já nestačím. Na pivo mě po té havárii přešla chuť. Tu noc mi alkohol ukázal svou tvář bez masky. Není to jen nějaké "trochu" zlo. Je to zlo, které využívá stejnou strategii jako u jiných drog - po kousíčcích zabíjet ducha, duši, tělo - ničit celého člověka a čekat na svou chvíli pro konečný úder. Správná chvíle příjde. Trpělivost je velká cnost, kterou je zlo obdařeno.

Fascinuje mě důvěra, jakou alkoholu znovu a znovu vkládáme, když nás znova a znova zrazuje. A jak nadšeně a úporně evangelizujem - "ty si nedáš? Dej si!" "aspoň jedno!" "trochu ti doliju!""Dáš si se mnou nebo mě urazíš!" "Do druhé nohy!"... Kdyby takovou důvěru a apoštoly měl Bůh, to by byly věci! My ale pořád nevěříme Bohu - nevěříme, že ožrat se je hřích. Nechcem v to věřit. Nechcem věřit, že opilci nebudou mít účast v Božím království (1. Korintským  6:10). Nechcu být pesimista, ale občas se vyzpovídat z toho, že "moc piju" asi nebude k proměně života stačit. Je třeba něco Bohu dát, dát mu jako oběť pokání, které se mu bude líbit - možná i něco nad rámec otčenáše.