Právo na užívání hrobu skončilo

Těžký den v práci. Po práci těžká nálada. Jdu na hřbitov utřídit myšlenky. Těžká nálada hned odchází, mám pocit, jako bych se z bitevního pole přesunul do cílové rovinky. Je tu klid, jsem tu sám. Tak tady jsou ti, co už boj mají za sebou. V duchu se modlím k těm všem v cíli, aby se modlili (nebo se tomu říká přimlouvali?) za nás, co tu ještě bojujem. Modlím se u hrobu svých předků, aby se přimlouvali za nás, své potomky. Procházím mezi hroby. "Vzpomínáme", "Buď vůle tvá", "Já jsem vzkříšení a život", "Vzpomínáme". Je pěkné vidět cíl celoživotního pachtění. Kamenný hrob a na něm pár slov. Nic víc. Nakonec zůstane jen to duchovní - to, co nevidíme a teď to považujem za tak nedůležité a zbytečné. Zbytek je prach, kterému teď ale věnujem TOLIK našeho času. Investovat čas do toho, co nevidíme je TAK těžké - člověk tak nějak přirozeně nedůvěřuje tomu, co nejde vidět. Jen škoda, že se k těm neviditelným věcem řadí i Bůh. Je těžké věřit, že pro nás ten neviditelný chce dobro, když člověk věří ve své plány a cestu za štěstím si podle selského rozumu lajnuje sám. Kolikrát jsem už věřil, že mám pravdu já a on se plete. Jdu zpátky k autu a je mi těžko. Je mi líto hříchů. Jdu kolem nějaké cedulky a přichází myšlenka, abych si ji přečetl. Je to papírový vzkaz připíchnutý na klacku u rozpadlé kamenné hrobky. Stojí tam: "právo na užívání hrobu skončilo". A nějaké povídání o nezaplacení každoročního příspěvku za užívání hrobu. Uvědomuju si, že pro nás křesťany právo na užívání hrobu fakt skončilo. Ne nezaplacením příspěvku, ale naopak zaplacením za naše hříchy. Už se nemůžem dál válet v hrobech. Nemáme na to právo a žádné výmluvy nás nezachrání. Na to je pozdě. Už bylo zaplaceno - na dřevě kříže. Je třeba vylézt ven z ulity a žít. A když padnem, tak zase vstát a pokračovat v cestě. Opouštím hřbitovní zdi a vycházím na nový úsek trasy, který vede domů. Je čas na život.