restituce a odpověď sv. Hedviky

21. 6. 2014 0:00
Rubrika: úvahy

Byl jsem proti církevním restitucím - vždyť kněží jsou už teď plně vytížení památkáři a matrikáři a neexistuje logický důvod, proč jim přidávat tolik nové administrativy. Nebylo by lepší  investovat ten čas do lidí místo mrtvých zdí? My jsme chrámy Ducha svatého a opravy a rekonstrukce by nám taky bodly. Dokonce víc, protože kostel ani majetek nemůže být zatracen ani dojít spásy - my ale jo a potřebujem podporu od duchovních víc. Potřebujem víc jejich času tak nekonečně moc, jako je nekonečná naše spása. Církev by měla být financována prostřednictvím svých oveček a né prostředictvím tvrdě vybojovaným nároků ze zaprášených majetkových knih minulosti.

Až budou insolvenční správci prodávat kostely předlužených farností (to se už i stalo) a naopak bohaté diecéze budou rozdávat dotace jak EU, možná přijde čas, kdy nás zase začne zajímat víc člověk. Do té doby nezbývá, než tiše žárlit na omítku, která je pro mé pastýře mnohdy důležitější, než já, pouhý člověk. 


Takže to celé výše uvedené jsem napsal asi před týdnem. Argumentů PROTI je samozřejmě plný pytel a některé dost úderné. Pravda ale bývá někdy skrytá navzdory argumentům a zdá se jako nelogická (to aby i rozum občas trochu zpokorněl). Řešil jsem svůj problém s restitucema a odpověď jsem nenašel ani u spolufarníků (ti se se mnou na kritickém názoru shodli), faráře, či u biskupa (byť se mi líbily biskupské listy psané na to téma -ale pořád jsem je cítil jen jako mistrně odvedenou práci, vypořádat se s argumenty a tečka...). Až u sv. Hedviky jsem nalezl odpověď. Předevčírem jsem byl v Ostravě a měl jsem trochu času. Řekl jsem si, že se trochu projdu. "Jdi se podívat na biskupství", rezonovala myšlenka v mé hlavě a tak jsem si řekl, že je to fajn nápad. Určitě se tím utvrdím v protirestitučním postoji. Vnitřně jsem samozřejmě čekal, že narazím na nestřídmě papalášský palác hodný kritiky. Spatřil jsem luxusní obrovskou budovu a už jsem si říkal, že to sídlo je teda ještě větší nehoráznost, než jsem čekal. Pak jsem si všimnul, že to není biskupství, ale výstaviště. Ok, aktivuji GPS. Jdu správným směrem, trochu se motám a přicházím na místo biskupství. Jdu na to. Detailně si obhlížím celou budovu. Fasáda nic moc, spíš grotesní. Biskupství není nehorázně velké ani nehorázně luxusní, spíš takové normální. Nad vchodem visí nějaká ženská socha. Zajímavá socha. Nějaká bosá žena, která levituje nad vchodem do biskupství a nad její pozdviženou levicí se vznáší malí lidi a nad její pozdviženou pravicí se pro změnu vznáší malý kostel. Zajímavé. Ta budova po pravici sochy je v reálu skutečně kostel a ta budova po levici sochy je ostravský pracák. Pracovní úřad je nalepený na biskupství z jedné strany a kostel z druhé strany. Pracák - kdo tam někdy vkročil (v roli "uchazeče"), ví, jak vypadá téměř hmatatelné zoufalství, skoro bych řekl předpeklí. Kostel - kdo tam vkročil, mohl se setkat s Bohem. Biskupství je uprostřed. Hmmm... že by bylo biskupství prostředníkem mezi kostelem a pracákem? Jo, tenhle obraz ani nejde vykládat jinak. TOHLE je odpověď. Ta socha je socha sv. Hedviky (jak jsem se později toho dne dočetl na internetu) a já to beru jako odpověď na problematiku restitucí. Církev má teď úkol - vypořádat se s restitucemi a ukázat lidem, že je tu s nimi v jejich každodennosti a že jim pomůže řešit problémy, jako nezaměstnanost. Má být prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Samozřejmě může při plnění úkolu selhat, ale proč jí už teď podsouvat selhání, když ten úkol skoro ani nezačal a církev jsme my a musíme se plnění toho úkolu zhostit? Navzdory všem geniálním argumentům, nemusí církev selhat. Může to dokázat. My to můžem dokázat. Jako zlatý hřeb večera jsem se večer na netu dočetl, že církev teď nedávno uzavřela s úřady práce deklaraci o spolupráci (např. tady: http://www.denik.cz/ekonomika/cirkev-vytvori-pracovni-mista-dohodla-se-na-tom-s-uradem-prace-20140408.html ) . To té soše sv. Hedviky dodává nadčasový rozměr... :-)

 Pozn. - na obrázku to uprostřed je biskupství, to vlevo je kostel a to v pravo (nečekaně) pracák.

A já jsem teď přesvědčen, že restituce nejsou prachy - je to úkol. Je to úkol církve přiblížit Boha lidem. Dokud nebude úkol splněn nebo dokud nedojde k selhání, není možné kritizovat, ale ani vychvalovat. Jen se snažit.

Sdílet

Komentáře

Kuči "...tiše žárlit na omítku..." :-D

Pěkný článek, můj milý :-)

LidiLidi No, ono ty restituce právě směřují k tomu, že církev bude muset být financována svými ovečkami. Stačí k tomu trochu jednoduché matematiky. Velkým problémem je ale to, že správci hmotného majetku a peněz farností jsou zas jen kněží, kteří pro tohle nemají nejmenší kus vzdělání a nenechají si ve spoustě věcí poradit od "obyčejných lidí" kteří na ty věci kolikrát to vzdělání mají... a proto se církev s takovým přístupem i po restitucích stane zadluženou a restituce budou spíš břímě, než pomoc...
Restituce v té podobě, jak byly schváleny, nejsou vůbec šťastné, ale je dobře že vůbec jsou... naivně pořád doufám, že si po nějaké době v souvislosti s tím církev uvědomí některé souvislosti a chyby...

Tonda Dobeš jaj, díky za spatřování takových zázraků. Pojdme se s chválou a radostí.... https://hesa.signaly.cz/1211/prosby-k-svatym-vsednich-dnu

stb Parkrát jsem přednášel na téma církevních restitucích a o modelech financování církví v českých zemích v průběhu dějin.

Řešení "vrátit" i řešení "nevrátit" podle mě obě měla za určitých podmínek svou legitimitu.

Vybrala se pro církev ta varianta první, která pro církev znamená velkou výzvu a která současně pro naši okolní českou společnost znamená hotové požehnání - ještě patnáct let budou titulní stránky novin plnit zprávy o tom, jak se ta církev ZASE A NEUSTÁLE A NEODBYTNĚ A CHAMTIVĚ A NENASYTNĚ o něco soudí (protože spousta majetku nebude dobrovolně vydána a církev je bude muset vymáhat soudně) a tak bude mít církev o své mediální místo i o interpretaci své role ve společnosti na dlouhá léta dopředu postaráno.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio