Bezpráví a uprchlíci

29. 7. 2015 19:20
Rubrika: úvahy

ráno 29.07.2015, cca 7:00.

Jsa ve stavu polospánku, způsobeném časným budíčkem, uháněl jsem ráno Pendolinem do Plzně. Z okna jsem vnímal jen šmouhy, když jsem se najednou zcela probral. Nechápal jsem to. Cedulka s názvem vlakové stanice podél cesty hlásala "Bezpráví". Protřenýma očima jsem ověřoval, jestli jsem se nespletl. Nespletl ( tady je důkaz: http://www.cd.cz/cd-online/staniceinfo.php?nazev=53853 ). To mě dost rozhodilo, protože jsem jel do Plzně na soud, kde jsem se rozhodně nehodlal setkat s bezprávím. Zcela probrán a mírně naštván z nepříjemného setkání s Bezprávím, jal jsem se probírat veškerá rizika, která by u soudu mohla nastat. Složitý spor. Stovky stránek důkazů, znaleckých posudků, výslechů svědků. Stát se může cokoliv. Úplně cokoliv. Můžu prohrát i vyhrát, obojí je stejně pravděpodobné. Nepříjemný pocit. Zvažuji, jestli bych radši projel Spravedlností než Bezprávím a překvapivě docházím k závěru, že ne. Nemám rád slovo spravedlnost. V právní branži je tak nadužívané, až to bolí. Každý říká, že mu jde o "spravedlnost" a většinou tím myslí, že mu jde o jeho sobecké zájmy a o jeho verzi příběhu. Jsem tedy nakonec rád, že jsem projel právě Bezprávím, tohle slovo se moc nepoužívá a mám k němu neutrální vztah. Jen doufám, že to není předzvěst věcí budoucích.

Dopoledne 29.07. cca 10:00

Setkání s uprchlíky. Ve vlaku směřujícím do Münich hauptbahnhof potkávám rodinu s malým dítětem a spoustou zavazadel. Tipuji, že to mohou být Syřané. Nechci se vyptávat. Uvažuji o uprchlících. Je to aktuální téma... ale můj soud je v danou chvíli ještě aktuálnější.

Večer 29.07. cca 18:30

Průjezd Bezprávím předzvěstí věcí budoucích nebyl, soud proběhl hladce a je  podstatně nakročeno k výhře. Pomohlo i shlédnutí filmu JFK a pokus o imitaci  teatrálního výstupu ve stylu amerického soudnictví (nebo minimálně to neuškodilo).. Dalšího průjezdu Bezprávím se proto neděsím.

Vracím se k úvaze o uprchlících. Aktuální téma. Včera mi dvě holky ze skautu donesly spousty postaviček z kinder vajíček. Zítra je chci předat kamarádce, která jede se skupinou dalších dobrovolníků do uprchlického tábora v Bulharsku a chtějí tam každému dítěti dát alespoň malý dárek. Kamarádka je evangelička. Už před pár měsíci jeli dobrovolníci z jejich církve pomáhat uprchlíkům do Istambulu, vezli jim nějakou hmotnou pomoc. V Istambulu žije na 12 milionů lidí a říkala, že nevěděli, jak uprchlíky najdou. Našli je prý jednoduše - na každém kousku zelené plochy v Istambulu je stan. V jednom stanu žijou i 2 rodiny. Zoufalé podmínky. Děti a kojenci bez jídla, lidé bez bot. Strašné příběhy.

Jsa členem katolické církve, vybavují se mi - ani nevím proč - naše nové farní zvony za několik mega. A stydím se.

Vzpomínám na Maltu. Byli jsme tam v květnu. Navštívili jsme mého bráchu. Brácha na Maltě pracuje s uprchlíky, kteří připlouvají přes moře z Libye. Dovolená byla fajn, příjemně ubíhala v subtropickém klimatu (až na silný vítr). Jednou jsme s bráchou seděli na terase u moře a povídali o tom, jaké jsou ty osudy uprchlíků. Cesta přes moře je nebezpečná, plují bez zásob jídla i vody několik dní. Situace je strašná i v Libyi - po pádu Kaddáfího tam vznikají koncentrační tábory. Uprchlíci jsou mučeni a zabíjeni.

Podruhé jsem si vzpomněl na naše nové zvony a zastyděl jsem se.

Co když se nás Ježíš jednou nebude ptát, jak nám zvoní zvony, ale co jsme udělali pro ty lidi, kteří tak - pro nás - neskutečně trpí? Je to skoro překvapivé, ale Ježíše lidi zajímají víc, než zvony. Informace o tom utrpení máme každý den a v čím dál větší míře. Dnes jsem se s nimi pravděpodobně i setkal. V dnešní době je tak snadné vzít auto, naložit ho jídlem a dojet ho rozdat do Istambulu, až mě to děsí. Děsí mě odpovědnost, kterou neseme. A děsí mě ještě víc, jak ji dokážeme - i v rámci církve - úspěšně ignorovat.

Miluj bližního svého jako sám sebe - jedno z největších křesťanských přikázání.

Přitom je to tak prosté - když trpí nemocí můj bližní, tak mu koupím lék a nebudu si místo toho kupovat nové auto. Nebo v uprchlících nevidíme své bližní?

Je těžké pomáhat. Mnohem lehčí je vymyslet 10 úžasných a na sobě nezávislých důvodů, proč to nejde a i kdyby to šlo, tak proč k tomu nemám povinnost. A i kdyby to šlo a měl bych k tomu povinnost, proč je pomáhat vlastně vnitřně špatné a škodlivé - kdybych uprchlíkům pomáhal, byli by na mě závislí, takže bych jim vlastně uškodil... úžasný brainstorming ještě úžasnějších středoevropanů.

Ježíš byl taky uprchlík - a možná dobře, že se narodil už před 2000 lety... kdyby se narodil dnes, nevím, jestli by Svatá rodina našla zastání v naší vlasti - nejsem si jistý výsledkem, ani kdyby zaklepali na dveře fary, biskupství nebo arcibiskupství.

Musíme se holt každý snažit. Možná je čas přestat obhajovat nicnedělání a začít dělat cokoliv, co může těm lidem alespoň trochu pomoct...

Zobrazeno 1237×

Komentáře

Libor Bláha

Já jsem se ani slovem nezmínil o náboženství, to zmínili ve svých názorech ostatní. A navíc, když to podobenství čteme, tak je tam také:

...Pak jej posadil na svého mezka, zavezl do hostince a hostinskému zaplatil, aby zraněnému muži věnoval všechnu možnou péči. Řekl mu: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“...

Není tam nic o tom že by si ho vzal k sobě domů. A já mám stejný názor - radši podporuju organizace/lidi, kteří uprchlíkům pomáhají u nich doma než že bych si je rovnou domů vzal. Takže ano, já si myslím že svůj postoj klidně se zmíněným podobenstvím srovnat můžu.

Dage

Pořád mi to přijde nereálné u Syřanů, Iráčanů a Lybijců - opravdu nevím, jak jim pomáhat doma - snad podporou kurdských milicí nebo Asada?? Pokud s nějakou formou pomoci u nich doma máte zkušenosti, budu vděčný za referenci, případně odkaz na organizaci, která to zaštiťuje...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio