proč je hřích vždycky tak fajn

Hřích je vždycky na první pohled super, protože nabízí jednodušší cestu životem. Každý už se asi setkal se situací, kdy bylo mnohem těžší říct pravdu, než zalhat. A taky že člověk zalhal. A ne jednou. Ona ta fráze v bibli "nes svůj kříž a následuj mne" je výzva k tomu, abychom se snažili žít život na nejtěžší obtížnost, abychom zvolili v pomyslné počítačové hře level "HARDEST" a ne "EASIEST". Z toho pak holt vyplývá, že křesťané, kteří věří v existenci hříchu, mají náročnější život, než ti, kteří prostě v hřích nevěří, což není dvakrát lákavé.

Kdo má těžký život, často dostane ze strany hříchu lákavou nabídku, která by se dala přeložit asi takto: "udělej si to jednodušší, proč se dřeš jak mezek? Máš přece na to právo."

Co pak teda jako křesťané máme z toho, když se snažíme nehřešit? Jen těžší život? Pokud uvažujeme jen na téhle rovině, tak máme nakročeno k tomu, abychom Boha a církev začali postupně nenávidět, protože se zdá, že nám se sadistickým potěšením zbytečně a samoúčelně kazí radost ze života.

Pokud chceme jen "nehřešit", a to z jakési gentlemanské slušnosti k církvi a k Bohu, neuspějeme. Naše vůle se rychle opotřebuje a ze spirály hříchu budeme rozčarovaní a demotivovaní to pořád dokola zkoušet. Hřích je silná skutečnost. Bez Krista jej neporazíme.

Abychom mohli s hříchem bojovat, je nutné se nejprve zaměřit na to, co to vlastně je. Definic je hodně, hřích je analyzován z různých stran. Úplně jednoduše by se podle mě dalo říct, že to je náš vnitřní postoj, kterým vědomě říkáme NE Bohu, a to v různých situacích. Osobně jsem si třeba nedávno takhle zhřešil (v dopravní oblasti) a vnitřně jsem si říkal "NE, Bože, to po mě nemůžeš chtít. Budu vypadat jako totální blbec, navíc spěchám, nemám čas tohle řešit, atd. atd.". Prostě přesně jsem věděl, co je správné udělat, ale byl jsem přesvědčený, že je to na mě moc těžké a že to po mě prostě nikdo, ani Bůh, nemůže chtít. Ale byl to omyl, Bůh po mě samozřejmě mohl chtít, abych "zapřel sám sebe", i když bych ze sebe udělal korunovaného osla.

Svým jednáním (respektive pasivitou) jsem způsobil škodu, a to jak materiální, tak duševní. A to proto, že jsem uvěřil, že "mám přece právo zachovat si tvář a neponižovat se kvůli blbostem, mám přece nějakou důstojnost a dělá to tak každý, tak co". Prostě zvolil jsem jednodušší cestu. Později jsem toho litoval, ale už jsem na tom nemohl nic změnit, jen se vyzpovídat.

Když víme, co je hřích a umíme ho i pojmenovat, máme napůl vyhráno. Teď je ještě na řadě otázka, proč hřích vůbec řešit. V dnešní době se na hřích nehraje - je to bráno jako přežitek z dob dinosaurů (na které podle ateistů zase nevěří křesťané vyznávající kreacionismus).

V dnešní době se kromě hříchu neřeší ještě jedna věc - smrt. Umírající nemají ve společnosti místo. V reklamě je neuvidíte, tam je každý mladý a krásný a užíva si života. Umírající jsou odklízeni do nemocnic, v tichosti pohřbíváni. Prostě ať se s nimi člověk radši ani nesetká - dnešní společnost se jim vyhýbá jak moru. Jen pohled na ně totiž vzbuzuje otázky, se kterými se dnešní doba nechce konfrontovat. Co bude, až  budeme umírat? Co bude po smrti? Je zajímavé, jak dokážeme tyto otázky ignorovat, i když víme, že zemře přesně 100 % z nás. A ještě zajímavější je ignorace takových otázek proto, že přesně 0 % z nás ví přesně, kdy zemřeme. Takže když shrnu statistiky, jistojistě víme, že zemřeme, ale totálně nevíme za jak dlouho. To by nás mělo přivést k otázce, jestli něco po smrti bude nebo ne a pokud jo, co to bude. My, křesťané, odpověď máme.

Když tedy zasadíme hřích a smrt do rovnice vyjde nám asi něco jako: hřích + smrt = totálně zpackaný život (i posmrtný).

Je ale dobré myslet pořád na svou smrt, není to morbidní? Myslím, že v konfrontaci se smrtí se každý cítí obzvlášť živý, dokonce si myslím, že v určitém smyslu může být život definován smrtí - jako její opak. Jen když myslíme na naši dočasnost a podíváme se na náš život z širšího horizontu, dokážeme žít opravdově, poctivě prožít každý kousek života a nedělat blbosti (= nepáchat hříchy -aspoň ty, které zvládnem nepáchat). Není to nová úvaha, v Bibli píše Sírachovec:

"Budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš." (Sír 7, 36)

Takže aby nám hřích nepřipadal jako strašně fajn nápad, jak si zjednodušit průlet životem, můžeme na pomoc zvolat heslo "memento mori" a pevněji se svázat s křížem Ježíše Krista.