Půst a duchovní zombie

20. 3. 2019 21:19
Rubrika: úvahy

Přesně před týdnem jsem si vyzkoušel (skoro) celý den nejíst. Byl jsem z toho dost vedle, totálně naštvaný a vysílený. Na všechny protivný. Další takový den bych nevydržel. Proto jsem si ten večer udělal pořádnou vaječinu. A uvědomil jsem si zajímavou věc - tak, jak je pro mě fyzický půst vzácný a nesnesitelný, tak je pro mě duchovní půst přirozený a vítaný.

Velmi často umrtvuji svědomí a modlitbu, abych si mohl žít podle toho, jak se mi chce. Pokud své duši neposkytuji duchovní stravu, upadá moje víra do kómatu blízkého smrti a proměňuji se v duchovní zombie.

Duchovní stravou je především modlitba, rozhovor s Bohem. A cokoliv dalšího podporujícího víru. 

Za modlitbu se ale nedá považovat rozumové polemizování o všem možném, ve kterém chybí skutečná vůle oslovit Boha. Ani odříkávání samolibých proseb spočívajících v požadavcích na změnu reality tak, aby odpovídala mým (sobeckým) zájmům.

Často se přistihnu, že se modlím proto, abych se cítil zbožně a ne proto, abych se setkal s Bohem. Ten rozdíl je pro mě jemný a v danou chvíli skoro nepostřehnutelný, ale zásadní. Pokud mi chybí vůle bavit se s Bohem, tak to není modlitba. Nejhorší je, že člověk dokáže sám sebe obelhat nejlépe, takže často vůbec nevím, jak na tom ta moje modlitba je.

Dobrý ukazatel je pozornost. Pokud se modlím z důvodu, že se chci cítit zbožně, nejsem při modlitbě nikdy pozorný a myslím na všechno možné, jen ne na Boha. Moje touha po zbožnosti je totiž čistě výkonová záležitost, takže pokud můžu odfajfknout nějaký ten růženec denně, je tato touha zcela uspokojena. Vůbec jí nejde o to, abych při tom byl ještě třeba pozorný.

Naproti tomu když se modlím, abych se setkal s Bohem, pozornost je upřena na Něj úplně přirozeně. A možná to funguje i naopak - tím, že věnuju na začátku modlitby cíleně pozornost na zahájení dialogu s Ním  (a ne na svou zbožnost), začne skutečně rozhovor a není třeba se na pozornost soustředit jindy než na počátku, při oslovení.

Umím poznat, jestli se se mnou druhý člověk skutečně baví nebo jestli je sice jeho fyzická skořápka blízko, ale jeho myšlenky na míle daleko. Jsem naštvaný, když při rozhovoru zjistím, že je moje řeč posluchači úplně ukradená a že ani neví, co jsem říkal (žel jsem rovněž často na opačné straně barikády). Jak příjemné to je asi Bohu a jak ke mě může promlouvat, když při modlitbě poslouchám jen ozvěny svých myšlenek a jsem do sebe totálně zahleděný a ani se o dialog nesnažím?

Taky jsem zjistil, že mi hodně pomáhá modlitbu zpomalit.

A učit se děkovat aspoň 10 x víc než prosit.

Půstu zdar!

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio