Osvícení namodralým světlem

Po stovkách let od takzvané doby osvícenství jsme konečně dosáhli faktického osvícení. Každý z nás je osvícen namodralým elektronickým světlem právě teď, když čte tato slova. Pokud bude mít naše doba někdy v učebnicích dějepisu nějakou charakteristickou barvu, tak to bude právě tato namodralá zář elektronického světla.

Toto osvícení nám umožňuje mít andělské schopnosti - bez ohledu na fyzickou tíhu a nemotornost našich těl se dokážeme pohybovat napříč virtuálním prostorem obrovskou rychlostí a s lehkostí nehmotného ducha. Jsme omezeni jen rychlostí našich myšlenek a překlikáváním stránek. Na internetu dnes žijeme, pohybujeme se a jsme. Radostná zvěst pokroku se někdy zdá mnohem radostnější a dosažitelnější, než radostná zvěst Bible. 

Kdo dnes nezačíná den modlitbou, často jej začíná osvícením své tváře namodralým světlem virtuálního světa. A někdy je to každodenní boj. 

Někteří dokonce věří, že nám pokrok přinese možnost transformovat naše vědomí do počítače, na internet, a tak dosáhneme nesmrtelnosti. Myslel jsem, že se tato víra týká spíše technologických magnátů ze Silicon Valley, ale nedávno mě touto představou překvapil jeden můj kamarád. Na modrých vlnách Pokroku se prostě dnes píše recyklovaný epos o Gilgamešovi, hledáme nesmrtelnost znova a zas, všude kde to jen trochu jde. 

Vnímám tu strašně silnou víru v inovace, technologie a obecně v Pokrok s velkým P. Víru, která může nahrazovat i Boha. Přitom pokrok sám o sobě není nic špatného, je to něco naprosto přirozeného. Dokud však nenahrazuje víru a dokud se nezačne zbožšťovat. Dokud naše naděje nesměřuje k transformaci vědomí do počítače, ale k víře v radostnou zvěst, kterou nám přinesl Ježíš.

Je to jen pravý Bůh, který nám dává svobodu. Ostatní bůžkové a modly, které si cestou životem tvoříme, z nás dělají otroky. Bůh osvobozuje, bůžkové zotročují. A víra v Pokrok mezi sadu takovýchto bůžků určitě mnohdy patří.

Řešením samozřejmě není stáhnout se a uzavřít a nechtít o pokroku ani slyšet - myslím, že některé nezdravé ultrakonzervativní názory (i mé vlastní) vznikly a vznikají právě v důsledku strachu z toho, že budu muset v důsledku pokroku začít dělat něco jinak, něco přehodnotit, něco vypustit ze svého života. Děsí mě ztráta mé konfortní zóny. Mám strach z toho, že už nevydržím sledovat to šílené tempo, kterým se všechno mění. Je dnes strašně těžké rozlišovat dobro a zlo v každém novém trendu, nové technologii, novém seriálu nebo hře. Lehčí je vykašlat se na to rozlišování a odmítat z opatrnosti všechno, co je nové. Uzamknout se v konstantním čase. Anebo úplně naopak - rezignovat na rozlišování dobra a zla a nekriticky všechno nové konzumovat.

Docházím k závěru, že oba tyto extrémy jsou stejně špatné. Správné (a nejnamáhavější) je držet se někde uprostřed, rozlišovat co je dobré a co ne, bez ohledu na to, že to je těžké a vyžaduje to hodně energie. A to nejde bez vztahu k Pravdě, k Bohu. Může to být trochu i barometr - pokud vnímám, že všechno moc kriticky odmítám nebo naopak vše moc nekriticky přijímám, je možná na místě pustit se do intenzivnějšího dialogu s Bohem. Je to tak určitě i ve vztahu k novým technologiím a internetu - určitě je tu spoustu dobrého, co tyto prostředky přináší. Ale je nutné uvědomovat si i riziko zbožštění těchto prostředků a riziko našeho zotročení.