O děkovné modlitbě a trochu o pronásledovaných křesťanech a trestu smrti

Byla jednou jedna muslimská země, která za konverzi k jinému náboženství stanovila trest smrti. A člověk, o kterém budu psát, byl rodilý muslim z té země, který konvertoval ke křesťanství. Po nějaký čas byl tajným křesťanem v té zemi a skrýval se s ostatními tajnými křesťany po domech. Brzy po něm však začala pátrat náboženská policie a musel utéct za hranice.

Podařilo se mu utéct do naší země a požádal o azyl, který mu nebyl udělen. Neprávem. Měl dvě možnosti - buď návrat do země, ze které přišel (a bude čelit pronásledování), nebo se pokusí rozhodnutí zvrátit u soudu.

To byl okamžik, kdy jsem se k případu dostal. V krátkém čase bylo nutné sepsat žalobu, zajistit důkazy, sehnat tlumočníka. To se povedlo, a pak nezbývalo, než čekat na jednání u soudu.

Když přišlo soudní předvolání, protočily se mi panenky. Jméno soudce, které na mě z předvolánky koukalo, se mi vůbec nelíbilo. Nebyla dobrá varianta, vůbec ne. Všechna jména by byla lepší než to, na které jsem se díval. Viděl jsem to celé bledě. A byl jsem hodně naštvaný. Modlil jsem se asi takto: 

"OK, Ježíši, tenhle chudák v Tebe uvěřil v té šílené zemi, všechno opustil, trpěl aby se sem dostal, a při návratu mu hrozí trest smrti. A Ty mu teď dáváš takového soudce?? To jako fakt???" 

Bral jsem to jako zradu.

V tu chvíli jsem vytěsnil Boha a převzal to plně do svých rukou. Začal jsem chystat všechny procesní obstrukce a vychytávky, které znám z praxe. Rozhodl jsem se, že když budu proti tomu soudci bojovat sám, budu bojovat důsledně o každý centimetr a nedám nic zadarmo. Že ho argumentačně rozeberu jako lego. Že budu hodně nepříjemný a zlý. 

Dny ubíhaly a udělal jsem si důslednou přípravu. Měl jsem připravenu kopu procesních námitek a plamennou závěrečnou řeč. Byl jsem spokojený sám se sebou. A zahořklý vůči Bohu za tu zradu, že nemá pohodového soudce, ale řezníka.

A potom, když jsem se (asi) den před jednáním modlil (nebyl jsem zahořklý až tak, že bych se nemodlil), jsem vnitřně uslyšel: 

"Děkuj za toho soudce. Mám to pod kontrolou. Ty jenom děkuj." 

Myslel jsem, že jsem se přeslechl a odpověděl jsem: 

"Děkuj za toho soudce? A to jako proč?? Je to řezník!!! "

Odpověď byla zase jen "děkuj".

Nechtěl jsem za něho děkovat, chtěl jsem proti němu bojovat. A jak mám proti někomu bojovat, když za něho mám Bohu děkovat??? To mi vyráží z ruky odhodlání a "spravedlivé" rozhořčení.

Boží vůle byla ale tak jasná, že jsem poslechl. Začal jsem děkovat za toho soudce Bohu. I za celý ten případ. Nejdřív mi to vůbec nešlo přes rty. Po nějaké době se ale změnila moje vnitřní atmosféra a začal jsem Bohu důvěřovat. On toho soudce stvořil, tak asi ví, co po mě chce, když za něho mám děkovat. 

Dalšího dne ráno jsem si vytiskl celou svou vypracovanou přípravu. Říkal jsem si, že přece neuškodí, když budu připraven na všechny eventuality, i přes tu děkovací modlitbu. Poté jsem se odebral na soud. 

Před soudem se napětí dalo krájet. Viděl jsem mému člověku na očích, jak strašně rád by ode mě slyšel, že to vyhrajeme a všechno bude v pořádku. Ale nemohl jsem mu lhát a navíc jsem se musel soustředit na svou roli. Proto u mě narážel pouze na poker face bez náznaku emocí. Snažil jsem se nemyslet na to, co se stane, když prohrajeme. Čeká ho cesta zpět a trest smrti? Tuhle otázku ať si řeší někdo jiný, já jsem tady a teď, a budu se soustředit na to, co mám dělat. Ale nešlo na to úplně nemyslet, protože ten, o němž se mělo rozhodnout, vypadal jako ztělesnění otázky "Co se mnou bude?". 

Abych se přivedl k praktičtějším myšlenkám, zapátral jsem v tašce po vytisknuté plamenné přípravě. Nebyla tam. Musela zůstat v kanceláři v tiskárně. Měl jsem celý spis, jediné co mi chybělo, byla ta vytištěná příprava. Dostal jsem trochu šok. Chvíli jsem ještě bezradně prohraboval tašku. A vnitřně jsem uslyšel (jakoby trochu pobaveně):

"Mám to pod kontrolou já. Ty jen děkuj."

Bylo to proti logice, ale ucítil jsem pokoj. Vnímal jsem, že moje zlomyslně-hněvivé písemné projevy a obstrukce prostě dnes nebudou mít místo. Tak jsem zase děkoval Bohu za toho soudce, kterého jsem vůbec nechtěl potkat. A pak jsme už vstoupili do jednací síně.

Počátek soudního jednání jsme prožili ve velké defenzivě, přesně jak jsem předpokládal. Zhruba uprostřed se to ale nějak změnilo a ke konci už to probíhalo v neutrálním duchu. Bylo to taky mnohem delší, než jsem čekal. Po přednesu závěrečné řeči (zdaleka ne tak plamenné, jak jsem plánoval) jsme vyšli ven a na lavičce čekali na vyhlášení rozsudku.

Po nějaké době jsme byli opět zavoláni do jednací síně. 

"Prosím povstaňte a vyslechněte rozsudek", zaznělo z úst soudce. 

To byl okamžik, kdy mi srdce začalo pumpovat mohutné dávky adrenalinu. A byl jsem v šoku. Rozsudek vyhověl naší žalobě v plném rozsahu. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Ne z těchto úst - to jsem pokládal za nemožné. Byl jsem dojatý, a v modlitbě díků jsem pak už pokračoval naprosto přirozeně (a s důvěrou). Člověk, o němž se rozhodovalo, byl dojatý rovněž.

Byla to pro mě velká lekce, celý den jsem z toho byl vedle jak ta jedle. Nechápal jsem to, bylo to naprosto nelogické a neočekávané a v rozporu se všemi mými předchozími zkušenostmi s tím soudcem. Tahle moje nová zkušenost byla hodně silná.

Díky tomu jsem si uvědomil sílu děkovné modlitby - to ona otvírá můj život pro Boží působení! To ona proráží pancíř nepřátelství! To ona naprosto reálně proměňuje srdce!

Děkovná modlitba od té doby tvoří páteř mojí modlitby. Bůh mi ukázal její sílu a důležitost. A DĚKUJI mu za to!!!!!!!!