Jednou jsem měl obzvlášť výživné výkonnostně-modlitební období. Modlil jsem se 3 růžence denně a byl jsem se sebou navýsost spokojen. Cítil jsem se úplně nejvíc nejlepší. U zpovědi (ke které jsem samozřejmě chodil max. v dvoutýdenních intervalech) jsem byl vždy pochválen za ty 3 růžence denně. Všechno se zdálo být na dobré cestě. Samozřejmě jsem se cítil pokorně nedokonalý, takže jsem ve volném čase vymýšlel, co bych ještě tak mohl pro větší slávu Boží (resp. slávu svou ve svých očích) vykonat.
Motal jsem se v těchto modlitebně-výkonnostních kruzích několik let. Letos jsem se účastnil jedné konference, kde jsem zažil silné setkání s Boží přítomností. V jednu chvíli jsem jasně viděl sám sebe, ale jiného - mnohem pokojnějšího a radostnějšího, než jsem byl. Věděl jsem, že vidím sebe takového, jakého mě chce mít Bůh. A vnímal jsem ten obrovský rozdíl mezi tím, jaký jsem teď a tím, jaký bych měl být.
Díky tomu jsem si toho časem o sobě hodně uvědomil. Odhalil jsem dost svých mylných postojů, kterými jsem obelhával sám sebe, a které do značné míry utvářely život. Jednou z těchto lží byla moje tendence sebe-nápravy, snaha o vykoupení sebe svým vlastním úsilím (byť samozřejmě dobře skryté za chvályhodnými motivy), např. různými chvályhodnými závazky. Ale to nejde, samospravedlnost Bohu smrdí. Není to oběť, kterou by přijal, protože je plná pýchy.
To jsem si uvědomil i ve vztahu ke své modlitební šňůře. Bylo mi líto jí přerušit. Ale věděl jsem, že musím. Neměl jsem pod kontrolou svoji sebe-spasitelnou snaživost a pýchu a potřeboval jsem jí zasadit přiměřenou ránu.
Z důvodu pročištění motivů jsem se přestal na čas modlit růženec. Modlil jsem se nějaký čas (pár měsíců) kratší modlitby a naučil jsem se díky tomu trávit čas s Bohem jen tak. Díky tomu jsem mohl pročistit své vnitřní motivy k modlitbě, zvláště k té, kterou se modlím rád a dlouho, což je v mém případě růženec.
Uvědomil jsem si, že proč něco dělám je důležitější (nebo přinejmenším stejně důležité), než co dělám. Stejnou věc můžu dělat z pokory i z pýchy. Jedna z těch věcí se Bohu líbí, druhá se líbí jenom mi. Rozhodující je motiv.
Podle skutků - z vnějšího pozorování - nepoznám (většinou!), zda jsou plné pýchy nebo ne. Jestli mám být k sobě upřímný a hledat skutečné motivy svých činů, potřebuji v první řadě čas. Potřebuji čas strávený sám se sebou - a pozvat do něj Boha. Pak se tak nějak sám učím naslouchat a nezaplevelovat ten vzácný čas zbytečně mnoho slovy. Po nějakém takto stráveném čase se z mého nitra začínají vyplavovat věci, o kterých jsem ani nevěděl, že je v sobě mám. Také mé skutečné motivy k nejrůznějším činnostem mohly být tímto způsobem odhaleny.
Já jsem si o sobě díky tomu (mimo jiné) uvědomil, že i samotná modlitba může být plná pýchy nebo pokory. Takže teď si před tím, než se začnu modlit, snažím upřímně odpovědět, proč se chci právě teď modlit. Jestli je mým cílem skutečně se setkat s Bohem, nebo něco jiného (v mém případě většinou ospravedlnit sám sebe tím, že se modlím).
"Takže teď si před tím, než se začnu modlit, snažím upřímně odpovědět, proč se chci právě teď modlit. Jestli je mým cílem skutečně se setkat s Bohem, nebo něco jiného (v mém případě většinou ospravedlnit sám sebe tím, že se modlím)."
To je jako před obědem se zkoumat, jestli mám hlad, nebo jenom chuť. Přinejmenším neužitečné. Moudré je pravidelně a uměřeně obědvat (a pravidelně a uměřeně se modlit).
A kdo by snad považoval za svoje povolání modlit se hodně, ať útočiště před "duchovní pýchou" hledá v poslušnosti - najde si "duchovního otce" a modlí se všechno to a pouze to, co ten mu určí.
Je to spíš jako podívat se před obědem, co jsem si přichystal na talíř. Jestli zkažené vejce a plesnivé párky nebo dobré jídlo. A pokud obsah talíře neodpovídá mým předpokladům, nahradím ho dobrým jídlem. Až pak ho sním.
Nebo se zbytečně nepřežírat... obžerství je zlo, ne? ;)
Díky za článek, Ondro. (y)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.