Nejzákladnější právo člověka

5. 10. 2014 0:05
Rubrika: úvahy | Štítky: člověk , tajemstvicloveka

Nejzákladnější právo člověka

Nejzákladnějším právem člověka je jednoznačně právo na život. Bez života totiž žádné jiné právo nemá smysl. Podle současné právní úpravy má právo na život každý člověk. Ačkoliv zdá, že zákon hovoří jasně, není tomu tak. Stačí nahlédnout do nedávné minulosti nebo bez růžových brýlí zaostřit na současnost - zdánlivá jednoznačnost se rozplyne. Právo na život má totiž jen to, co můžeme definovat jako „člověk“.

Je zřejmé, že na pojem „člověk“ lze nahlížet z různých rovin. Jako první je třeba zmínit, že tento pojem je jedinou věcí v celém vesmíru, o níž víme víc, než se můžeme dozvědět z vnějšího zkoumání. Jak píše anglický spisovatel C.S. Lewis, tak lidi nejen pozorujeme, lidmi také jsme – máme informace přímo od zdroje.[1]

Jiná věc ovšem je, jak chápeme ostatní lidi – zda jim přisuzujeme stejné postavení jako sobě, či nikoliv. A vyvstává neméně závažná otázka – koho za lidi vůbec považujeme?

Byl jednou jeden člověk…

Je velmi zajímavé sledovat, jak lidé vnímali sami sebe v průběhu dějin. Biolog Stanislav Komárek uvádí, že lidským psychickým danostem odpovídá považovat za lidi v plném slova smyslu pouze příslušníky vlastního etnika, ne-li pouze rodu. Příkladem může být např. to, že mnoho etnik nazývá sebe sama slovem, který v překladu znamená prostě „lidé“ (Inuit, Roma, atd.). [2]

Takovýto přístup má podle Komárka za následek, že příslušníci ostatních etnik jsou bráni jako „méně“ lidé, či (v extrémních případech) prohlašováni za zvířata. Stejným způsobem je pak považován za skutečný lidský jazyk pouze jazyk vlastní (řecké barbaros znamená cosi jako brebtající). V naší historii lze obdobně chápat i označení Slovan (ten, kdo zná slova) a Němec (ten, který je nezná, je němý). Že je tendence k upření lidství části společnosti jevem člověku vlastním a málo závisejícím na stupni technické civilizace dobře ilustrují příklady nacismu i komunismu z nedávné minulosti. „Rozřaďovací“ kritérium nemusí být nutně etnické, ale i náboženské, ideologické, třídní, či dokonce mezipohlavní nebo věkové.[3]

Dnes je všeobecně rozšířen názor (s ohledem na poznatky přírodních věd), že lidmi jsou všichni příslušníci druhu homo sapiens, bez ohledu na barvu pleti, pohlaví, či třídní příslušnost.

Po hrůzách, které přinesla 2. světová válka, začala být rovnost všech lidí závazně deklarována v mnoha lidsko-právních dokumentech. Dnes nám rovnost všech lidí garantuje hned první článek Listiny základních práv a svobod, který stanoví:

 

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ [4]

 

To nás přivádí k zajímavé otázce, kde se tu „lidská práva“ vzala? Koncept lidských práv se v posledním půlstoletí výrazně prosadil na mezinárodní scéně a sehrál tím významnou roli při globalizaci společnosti.[5]

Samotná idea lidských práv, a tedy i jejich univerzálnost a danost, je v současné době často diskutovaným problémem. Pro pochopení dnešních hlavních názorových směrů je potřebné zmapovat si historii této ideje.

Bylo jednou lidské právo…

Přesvědčení o tom, že lidská osoba zasluhuje určitou míru respektu, lze nalézt napříč všemi kulturami ve všech obdobích dějin. Mimořádně velkého významu nabylo toto přesvědčení především v naší euro-americké kultuře, kde se tato idea rozvinula až do podoby základních lidských práv koncipovaných v ústavách četných států a v mnoha mezinárodních deklaracích.

Co se týče historie a impulzů pro vznik ideje lidských práv, zaujalo mě pojetí filosofa a teologa Stanislava Sousedíka. Podle Sousedíka je možné počáteční podněty k ideji lidských práv spatřovat v židovsko-křesťanské tradici. V ní je člověku připisováno zvláštní postavení, odlišné od ostatních stvořených věcí – podle knihy Genesis byl člověk stvořen k obrazu Božímu. Tím byl každé lidské bytosti připsán zvláštní význam, který později bylo možno nazvat lidskou „důstojností“. Zvláštní význam člověka byl vyjádřen ve Starém zákoně především Desaterem a v Novém zákoně prohlouben Horským kázáním.[6]

Sousedík rozlišuje dvojí, podstatně odlišné pojetí lidských práv. Starší z nich, které bývá nazýváno teistické, odvozovalo důstojnost člověka a jeho práv z biblických zdrojů a ze zvláštního vztahu člověka k Bohu. Univerzalitu lidských práv zdůvodňovali zastánci teistického pojetí odkazem na Písmo a na v něm obsaženou Boží zvěst. Lidská práva jsou v teistickém pojetí vždy práva na určitý prostor svobody.[7]

Mladší, antropocentrické pojetí lidských práv odvozovalo tyto práva nikoli ze zvláštního vztahu člověka k Bohu, ale ze samotné, na Bohu nezávislé důstojnosti člověka. Toto pojetí souviselo s celkovou tendencí novověkého myšlení přenést zájem z Boha na člověka.[8]

Antropocentrické pojetí lidských práv lze chápat jako lidská práva v moderním smyslu. Vznik ideje lidských práv v tomto smyslu můžeme klást až do novověku, konkrétně do osvícenství 18. století.[9]

Cestou početných mezistupňů se idea lidských práv stala nezávislou na Bohu. Bez vazby na Boha pozbyla idea lidských práv svého dosavadního zdůvodnění. Na místo Boha proto nastoupily metafyzické koncepce věčných přírodních zákonů. Proto osvícenství považovalo za žádoucí, aby ve všech oblastech byl kladen důraz na přirozenost, která je racionální povahy. Z tohoto důvodu lze v osvícenství chápat lidská práva jako přirozená práva, která jsou v souladu s rozumem.[10]

 Antropocentrický přístup k lidským právům se dále vyvíjel, až do dnešní doby. Postmoderní přístup k lidským právům opustil myšlenku jednotného směřování lidských dějin a tím také osvícenský důraz na přirozenost. Přirozenost nahradil myšlenkou plurality. Lidská práva jsou v rámci postmoderních postojů považována za věc konsenzu, který nabývá vnější závaznosti teprve tehdy, když je upraven odpovídajícími normami pozitivního právního řádu. Takový konsenzus však nelze považovat za zdůvodnění ideje lidských práv. Ta podle své ideje totiž platí nezávisle na souhlasu a vyhlášení právní normy. Idea lidských práv je proto v postmoderním myšlení odvozována od lidské důstojnosti. Lidská důstojnost sama o sobě zaručuje každému člověku určitou míru autonomní svobody.[11]

S nástupem ideje pluralismu a "autonomní svobody“ se éra univerzálních a nezcizitelných lidských práv uzavírá a vracíme se zpět na začátek - otevírá se zde mohutný prostor pro nové myšlenkové koncepce a interpretace lidské důstojnosti.

 

Lidská důstojnost dnes

Tento čtvrtek jsem v Brně procházel kolem Vaňkovky, abych se dostal k autu. Zacházel jsem zrovna za roh, když jsem byl málem doslova stržen davem (zřejmě) středoškoláků, kteří houfně vcházeli (na popud svých učitelů) do útrob budovy, na níž visel billboard mrtvoly stažené z kůže s nápisem BODIES REVEALED. Hmm, říkal jsem si – kde je ta lidská důstojnost teď?  Vešla s ostatními živými-lidmi dovnitř, aby viděla jiné mrtvé-lidi vypreparované jak mouchy ve skleněných vitrínách? Nebo zůstala stát se mnou venku?

Je na nás, jestli se necháme strhnout davem a zašlapeme sami svou vlastní důstojnost do země. Lepší ale je ustát nápor davu a začít si vážit své velké rodiny homo sapiens. Přece jen i Bůh tuto rodinu hodnotí velmi vysoko – sám se stal jejím členem.

„Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.“

(sv. Augustýn.)

 

p.s. - detailněji se tématem člověka a jeho práva na život věnuji v diplomce http://is.muni.cz/th/254956/pravf_m/?lang=cz

[1] LEWIS, C. K jádru křesťanství. 1. české vyd. Praha: Návrat, 1993, s. 24

[2] KOMÁREK, Stanislav. Lidská přirozenost: od Charlese Darwina po Irenea Eibl-Eibesfeldta. 1. vyd. Praha: Vesmír, 1998, s. 67

[3] KOMÁREK, Stanislav. Lidská přirozenost: od Charlese Darwina po Irenea Eibl-Eibesfeldta. 1. vyd. Praha: Vesmír, 1998, s. 9-10

[4] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 1

[5]MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 467 s. 68

[6] SOUSEDÍK, Stanislav. Idea lidských práv a její dvě verze. Teologické texty – časopis pro teoretické a praktické otázky teologie [online]. Číslo 2007/3 [citováno 1.března 2012]. Dostupné z: <http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Idea-lidskych-prav-a-jeji-dve-verze.html>

[7] tamtéž

[8] tamtéž

[9] HANUŠ, Jiří. Křest̕anství a lidská práva. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 14

[10] TROJAN, Jakub S. Idea lidských práv v české duchovní tradici. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2002, s. 81

[11] SOUSEDÍK, Stanislav. Idea lidských práv a její dvě verze. Teologické texty – časopis pro teoretické a praktické otázky teologie [online]. Číslo 2007/3 [citováno 1.března 2012]. Dostupné z: <http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Idea-lidskych-prav-a-jeji-dve-verze.html>

Zobrazeno 1141×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio